Irena Česáková: Chodovský kostelíček je mým druhým domovem...

Irena Česáková: Chodovský kostelíček je mým druhým domovem...
29. 3. 2021, 08:30 | Doporučit

Paní Irena Česáková (roz. Malá), jedna z našich nejstarších pamětníků naší farnosti, se zprvu zdráhala poskytnout rozhovor do našeho zpravodaje, ale na podruhé svolila, a tak jsme domluvili setkání na faře v sobotu, po ranní mši svaté. Paní Irena přinesla staré fotky a společně jsme zavzpomínali na časy dávno minulé, o jejím životě, o radostech, strastech a také o celoživotní důvěře v Boha. Jsme rádi, že se s vámi můžeme o tyto vzpomínky podělit.

Paní Česáková, kdy a kde jste se narodila?

Narodila jsem se 26. října 1934 v Průhonicích jako prostřední z pěti dětí. Měla jsem starší sestru a bratra a mladší sestru a bratra. Nyní žije pouze nejmladší bratr (82 let).

Byla jsem pokřtěna 4. 11. v kostele sv. Prokopa v Čestlicích. Při křtu jsem měla dvě kmotry, vezly mě do kostela s tím, že mám být Marie, ale přivezly mě jako Irenu. Chtěly maminku překvapit, protože jméno Irena bylo v té době vzácné, ale maminka s nimi pak asi rok nemluvila. Ona tenkrát na křtiny nemohla.

Naši si po svatbě za věno maminky koupili pozemek a postavili si rodinný domek, pomáhal jim tatínkův bratr a děda. Měli jsme velikou zahradu, kde jsme pěstovali zeleninu, hlavně brambory a ovocné stromy, což nás za války hodně živilo. Měli jsme králíky, husy, prase (za války to bylo načerno). Tatínek pracoval jako tesař a maminka byla s námi doma. Byla vyučená švadlena, takže nám hodně přešívala. Každou neděli nás všechny vodila do kostela pěšky 2 km do Čestlic – ať pršelo nebo nepršelo. Náboženství vyučoval P. Hudec z Čestlic na obecné škole v Průhonicích. Dříve se na vysvědčení také známkovalo náboženství.

 

Máte nějaký zážitek z války?

Čtyři roky jsem chodila do obecné školy do Průhonic. Abych mohla na měšťanku do Uhříněvsi, musela jsem udělat přijímací zkoušky. Ty jsem zvládla, a ještě ani ne desetiletá jsem nastoupila na měšťanku. My děti, jsme do Uhříněvse chodili pohromadě, ale zpět tak, jak nám skončilo vyučování. Když byly nálety, bylo každé třídě určeno, kam se má jít schovat. v roce 1944 stál delší dobu na nádraží německý vojenský vlak. Byl nálet, začaly létat stíhačky a my viděli přímo i letce. Spolužačka rozhodla, že se tentokrát schovat do úkrytu nepůjdeme, ale že půjdeme rovnou domů. Šly jsme ale obklikou, nemohly jsme přes koleje. To jsem ale netušila, že mě pojede na kole maminka do školy shánět, protože jsem se nevrátila včas. Ona chodila po Uhříněvsi a hledala mě. Potkal ji četník pan Holinka a ptal se jí, kam jde. Ona, že jsem nepřišla domů. Poslal jí domů a cestou viděla zřetelně pilota, jak byl nízko. Těm letadlům se říkalo „hloubkaři“. Doma jsem pak dostala od tatínka řemenem nařezáno přes stehna, že jsem musela nosit v létě punčochy, aby to nebylo vidět. Byla bída, ale hlad jsme neměli. Museli jsme se nějak uživit. Ze zahrady jsme měli švestková povidla, ta mi maminka mazala na chleba. Občas jsem je vyměnila se synem řezníka za jeho svačinu.

 

Máte ze školních let ještě nějaký zážitek?Tady jsem ještě se svými sourozenci - druhá zprava.

Od pololetí 2. ročníku jsem musela autobusem jezdit do měšťanky v Chodově. To se stalo tak, že jednou v zimě jsme skákali přes strouhu. Kdyby mi to neuklouzlo, přeskočila bych ji. Ale já do vody spadla a voda na mně namrzla. Spolužačka mě proto odvedla k tetičce Bezouškové a mamince šla říci, ať mě ještě nečeká. Pak jsem dostala zápal plic a pan doktor prohlásil, že pěšky do Uhříněvsi už chodit nemůžu. Tak jsem se dostala do protekční školy v Chodově. Naštěstí od 1. 10. 1946 zřídili na zámku v Průhonicích pobočku měšťanky a já už do Chodova chodit nemusela.

 

Kde jste studovala po měsťance?

Na dvouleté obchodní škole v Resslově ulici č. 5 v Praze. Dostala jsem se tam se samými jedničkami bez přijímaček ještě s jednou spolužačkou. Protože jsem měla strašně ráda matematiku, dostala jsem umístěnku do Jílového do účtárny. Mohla bych tam bývala i bydlet. Ale mě „ranila skoro mrtvice“, protože mi nebylo ani patnáct a bylo to daleko. Tatínek měl nějaká známé, šel proto k řediteli do firmy Beneš, později Metaz (zkratka metalurgické závody), kde se sléval hliník a zinek. Tam jsem nejdříve dělala v odbytu, potom v účtárně. Pak jsem byla na mateřské a po osmi letech jsem tam nastoupila nejdříve na výpomoc, a pak na stálo až do důchodu (v roce 1989).

 

Jak jste se seznámili s manželem?Svatba, 19. 12. 1953

Ve slévárně, manžel tam dělal slévače hliníku. Na plese naší firmy. Chodili jsme spolu krátce od února do prosince 1953.

 

Jaké máte děti?

Nejdříve se nám narodila Hana v roce 1955 a po šesti letech syn František.

 

Kde jste bydleli po svatbě?

Nejdříve jsme bydleli u našich v Průhonicích, pak jsme si opravili podkroví rodinného domku u manželovo rodičů v Chodově.

 

Byl manžel věřící?

Manžel byl nevěřící a byl i proti tomu, abych chodila do kostela. Takže po svatbě jsem se modlila už jen doma. Neměla jsem lehký život, Pán Bůh mě ale neopustil.

 

Jak to tedy bylo, že jste začala znovu chodit do kostela?

Léta jsem chodila cvičit do Sokola v Chodově, tam chodila i má kamarádka Lola Novotná, která mi jednou řekla, jestli nechci chodit se synem do kostela. Já jsem souhlasila a začali jsme s Fandou chodit do kostela. To bylo ještě za P. Marečka. Dcera bohužel s námi nechodila.

S dcerou Haničkou, rok 1960 První svaté přijímání syna Františka, kostel sv. Františka,1968

Kolik let jste chodila do Sokola a cvičila jste také spartakiádu?

Od roku 1958. v roce 1960 byla moje první spartakiáda. Cvičila jsem pak na každé spartakiádě.

Nácvik na spartakiádu, 60. léta

Máte z té doby nějaký zážitek?

V roce 1984 chodily moje vnučky do školky a jeslí a starší nacvičovala se školkou skladbu „Draci“. Ta mladší jí to záviděla a žadonila, že chce také cvičit. Tak mě napadlo, že budeme cvičit skladbu pro rodiče a děti. Přemluvila jsem zetě, aby cvičil se starší Petrou a já s mladší Kačkou. k tomu také došlo a jen na Strahově jsem pak neměla sílu ji na konci skladby přes celou plochu nést na rameni. Zeť neváhal a měl je na ramenou obě. Ta starší cvičila dál s mateřskou školou. Na Strahově se jim ale na konci ztratila. Objevila ji až SNB, která vyhlásila amplionem, že se hledá tatínek.

 

Jak jste se zapojila do chodu farnosti?

Kostel sv. Františka je můj druhý domov. Chodím sem 50 let. Začala jsem chodit právě se synem Fandou, když šel do první třídy v roce 1967. Dlouhá léta ministroval i na Spořilově.

Já se zapojila s paní Náglovou hlavně do úklidu a praní rochet ministrantů. v tu dobu chodilo ministrantů také 20. S praním pomáhaly i další farnice. Později s Libuškou Rottovou jsem dělala, co bylo potřeba. Šití křestních roušek a pláten. Ona mě učila i vyšívat, to mi moc nešlo. Tak jsem radši ušila další plátno. S Libuškou jsme se hodně sblížily. Společně jsme dělaly i na zahradě.

Když se ze studny ztratila voda (díky výstavbě sídliště), musela se na úklid vozit v konvích od mléka na kárce od Náglů a od nás v 50 litrových konvích. Nejhorší bylo vození v zimě. Po dvou letech se nabídla paní Zvěřinová, že nám bude vodu dávat, ta bydlela tak 100 m od kostela. Na uklízení jsme byly 4 party. Vodu jsme museli dopravit, nebo jsme posílali kluky, syna Fandu a Petra Náglů. Pomáhali nám i utajené sestřičky Boromejky. Současně s výstavbou paneláků pak zavedli vodu i do našeho kostela.

 

Jak se čistil lustr?

Čistil se dvakrát ročně. To bylo hodně náročné. Léta jsem to dělala já a pomáhal mi syn. Musela se k tomu vyrobit konstrukce ze štaflí.

 

Jak začalo vaše kostelničení?

U otce Karla Kočího v Roudnici n. Labem, 2008

Léta ubíhala a Libuška Rottová onemocněla a zemřela. Kostelničení jsem se musela ujmout já, a to se vším všudy. Musela jsem obstarat víno, hostie, kytky atd. To jsem dělala pět nebo šest let. Postupně mě vystřídali další. Nyní ještě peru plátno na oltář a další podložky a udržuji růžičky před kostelem.

 

Váš manžel je ještě naživu?

Už ne, jsem 25 let vdovou. Po smrti tchyně, která umřela tři roky po něm, jsem žila ještě rok v Chodově, pak syn dům prodal a já si koupila byt v Měcholupech. Tam žiji 22 let, ale můj kostel je pořád tady.

 

Jak živíte vztah s Bohem?

Modlím se Živý růženec – což je pravidelná modlitba jednoho desátku denně. Ale ráda se ho pomodlím celý. Co potřebuji, si přečtu v knize Velké příběhy Bible od Jindřicha Cigánnka, kde je výklad Bible. Ráda také čtu dětskou bibli s obrázky, která má velká písmena. Odebírám Katolický týdeník a Naši rodinu. Také se ráda podívám na mši sv. v televizi Noe.

 

Chcete něco vzkázat čtenářům?

Irena ČesákováAbych tohle všechno přežila, ráda prosím P. Marii, které důvěřuji a Pána Ježíše. a když jsem moc prosila, nikdy mě neopustili. Fanda byl za Brnem na vojně. Jednou za měsíc jsem za ním jezdila. Scházeli jsme se na nádraží, jednou jsem přijela do Brna, vylezla jsem z vlaku a on tam nebyl, ani za půl hodiny. Dám si balík do úschovny a jdu na stanici tramvaje. Stojím hodinu na nástupišti a brečím a prosím P. Marii. Vzpomínám, která tam jede tramvaj. Najednou mě napadne vlézt do té tramvaje a ptám se řidiče, že jedu na vojnu a nevím kam. On mi říká: „Nebojte se, jeďte na konečnou a já vám ukážu, kam máte jít, to najdete.“ Najednou volám na řidiče, že mi nemusí nic ukazovat, že ho právě vidím z okna. Rychle jsem vystoupila. On měl totiž nějaké cvičení a pozdě ho přivezli. P. Maria mě vyslyšela, věděla jsem, kdy mám nastoupit, a ještě natrefit na ochotného řidiče. To bylo rozhraní pěti minut a on by jel zase na nádraží.

Můj nemocný švagr ležel v LDN na Vojkově a prosil mě, že tam nechce být a chce domů, byl tam rok a půl. Já jsem mu slíbila, že to půjde. Modlila jsem se k P. Marii a Ježíši, aby mi pomohli to zařídit. a ono to šlo, jeho žena (také nemocná) nakonec souhlasila a já jsem pak u nich bydlela a starala se o něj, než zemřel.

 

Paní Česáková, děkuji ještě jednou za tento rozhovor. Svým vypravováním jste mě úplně vtáhla do děje a já si chvílemi připadala, že jsem v těch příbězích s vámi. Ať vám Pán žehná a oplatí vaši starost a péči, kterou jste za svůj život věnovala jiným.

Katka

Fchodoviny 4/2021

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30      

-------------------------------

kostelik+kcmt

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

Adventní koncerty 2021

Advntní kocerty_WEB_2

Příprava na manželství 2021-22

2021-příprava na manželství-Zindulkovi.2021

Popeleční středa
Popeleční středa
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT z dronu
KCMT z dronu
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
František-zima
František-zima
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
Velikonoce
Velikonoce
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další