Se svým partnerem jste týden pomáhali v ukrajinském Lvově. Jak se stane, že člověk dobrovolně stráví svou placenou dovolenou v zemi, která je ve válečném konfliktu, prací pro druhé? 
Mělo to svůj vývoj. Vojtěch pomáhal ve Lvově poprvé loni v prosinci, a už tenkrát jsem se o něj hrozně bála. Na jaře tomu shoda okolností chtěla, že jsem se vydala s ním. Nyní v červenci už to byl promyšlený krok nás obou.
Jak se díváte na dobrovolnictví? Je Lvov Vaším prvním setkáním s ním?
To ne, první ne. Už jsem měla možnost vyzkoušet si podobné projekty v Indii a Brazílii. V něčem podobné, a v něčem ovšem hodně jiné.
Hmm… vidím to hlavně jako něco velmi samozřejmého. Dává mi to prostě smysl. Když mám možnost pomoci, udělám to ráda.
Jak se dá ve Lvově trávit dovolená?
Určitě různě. Dá se jet prostě na fajn výlet, který má v dnešní době svá specifika. My jsme se už v Čechách rozhodli spolupracovat s ukrajinskou neziskovkou, která připravuje balíčky trvanlivých jídel pro vojáky na frontě. Práce, energie, suroviny - všechno je pokryto z darů a dobrovolnictví.
Tuším tedy velkou kuchyni či vývařovnu? 
Prostorově ani ne, ale zvládají v několika desítkách lidí připravit a distribuovat desetitisíce jídel týdně. Na zpracování se místní podílejí zhruba z 90 %, zbytek dobrovolníci z celého světa.
Kuchařka jsem spíš jen z nutnosti; přibližte nám, prosím, co taková práce obnáší?
(Smích.) Jednoduše, co je potřeba. Když se ten den suší zelenina, čistíte a krájíte zeleninu. Další den hodiny louskáte ořechy. Pak třeba loupete brambory. Darované čerstvé potraviny se musí samozřejmě rychle zpracovat.
Věnovali jste svůj čas a vydali se do takové dálky… Kdo vám zajišťoval ubytování a další záležitosti?
Všechno sami. Je to, jako když chcete jet do Chorvatska k moři, pronajmete si pokoj poblíž pláže a pak si tam kupujete, co je třeba. Jenom jsme místo plavání a obdivování památek pomáhali. Ale v součtu to vyjde určitě levněji než ve Středozemí .
(Polknu nasucho a snažím se nevyvalit oči. Pojem dobrovolnictví dostává s touto konkrétní podobou i další rozměr…) Práce a pomoc druhým se dá pojmout nepochybně různě. Co Vás lákalo na této formě? 
Určitě jsme chtěli Ukrajinu také navštívit, měla jsem ji na seznamu lákavých tipů k poznání už několik let před prvním ruským útokem na Krym v r. 2014. Rovněž vidět a zažít realitu, o níž člověk tady jen čte a velmi vzdáleně se jí dotýká. A v neposlední řadě samozřejmě přiložit ruku k dílu. Považuji to za hmatatelnou formu křesťanství. Nemám specializaci lékaře či zdravotníka, ale dám, co mám.
Nedá mi to, musím se zeptat: Nebála jste se?
Jasně, že ano! Ovšem ještě v Praze jsem si sehnala konkrétní informace od ochotných lidí, kteří už touto zkušeností prošli, tomu jsem věnovala opravdu hodně času. Postupně jsem pochopila, že se to dá zvládnout. Navíc – a to bylo asi nejdůležitější – přítel mi slíbil, že kdykoli při jakékoli komplikaci hned odjedeme. Jeho ujištění pro mě znamenalo něco jako zadní vrátka.
Chápu, nicméně… určitě jste vnímala nebezpečí smrti, byť Lvov leží hodně na západě, daleko od vlastních bojů. Jak jste se s tím srovnávala?
Samozřejmě tohle riziko tu je, nesete si ho s sebou a opravdu nejde přehlédnout ani ve Lvově, ačkoli tady je opravdu minimální. Ještě před rozhodnutím odjet na Ukrajinu jsem se snažila velmi poctivě rozlišovat, jestli mám jet, nebo ne. Život i smrt nás přesahují, nemáme právo s nimi zacházet lehkomyslně. Nakonec jsem celou tíhu nabídla Bohu: „Jestli Ty, Hospodine, myslíš, že mám jet, pojedu i s rizikem, že se něco může stát. Jestli nemám jet, tak mi to dej poznat, a já nepojedu!“ Poznání i pokoj, že jsme tam, kde máme teď být, přicházelo postupně. Nemluví se o tom snadno, může to znít jako klišé, ale prostě jsem případné riziko přijala a svěřila vše Bohu.
Co Vám pomáhalo? Podporovala Vás rodina?
Jednak ze všech zpráv, videí a blogů vyplývalo, že se velká většina dobrovolníků ze zahraničí na Ukrajinu vrací, to znamená, že situace nemůže být tolik ohrožující. Dostatek informací a kontaktních údajů je bezesporu také důležitý. Rodina se o mě pochopitelně bála a z mého odjezdu radost neměla, nicméně mi to nerozmlouvali, a když bylo později třeba, podporovali mě (ostatně jako vždy!). Další posilu jsem našla ještě ve farnosti a chtěla bych využít této příležitosti a poděkovat za ni. Vytvořila se tady totiž modlitební skupinka, s níž jsem byla celou dobu v kontaktu a mohla se sdílet. Zároveň vím, že se za nás z farnosti modlili i lidé, s nimiž se osobně vůbec neznám. Vnímala jsem toto duchovní pouto a oporu a velmi si všeho vážím. Takže chci říct: „Moc děkuji!“
Jistě jste měla o tamní situaci dobré povědomí, přesto – co bylo pro Vás nejvíc jinak, co překvapilo, zaskočilo? 
Myslím, že to, jak se místní lidé snaží žít co nejnormálněji. Nakupují, jedí v restauracích, chodí na operu, prostě jako před válkou. Jenže na druhou stranu zřetelně vidíte, že tak jednoduché to není: každý druhý dům má sklepní okna obložená pytli s pískem, protože v nich jsou kryty. Kostely a historické budovy mají okna zakrytá a chráněná před případnými následky útoků. Elektřina je aktuálně velkou část dne vypnutá; musíte si na webu zjistit, kdy ji pustí. Už jen tahle skutečnost komplikuje běžný provoz. Pokud mluvíte osobněji s místními lidmi, zjistíte, že téměř každá rodina má někoho na a frontě. Tomu člověk neuteče. A pak ty sirény! Kromě veřejných zvukových signálů vás docela slušně vyburcuje varovná zpráva v mobilu. Zvláště uprostřed noci a hlubokého spánku to s člověkem zacvičí.
Jak často jste to zažili?
Na jaře toho tolik nebylo, tak dva poplachy za týden, ale nyní v červenci několik každý den… Rusové je údajně nepřímo používají jako tzv. zvukový teror.
„Ochutnali“ jste i jiné pomocné aktivity?
Ano, také jsme pletli ochranné tzv. kamuflážní sítě a navštěvovali zraněné vojáky v nemocnici. Jedna ze dvou lvovských nemocnic se totiž proměnila ve vojenskou nemocnici, kam přivážejí zraněné z fronty ve stabilizovaném stavu. Jenže ti kluci pocházejí většinou z úplně jiných koutů země, takže jejich rodiny je mohou navštěvovat jen velmi obtížně, pokud vůbec. Chybí jim tedy běžné civilní oblečení i hygienické potřeby. Je pro mě neuvěřitelné, jak statečně to všechno nesou.
Co si přivážíte zpět? Řekla bych, že se vrátila trochu jiná Jana…
V něčem nejspíš ano. Znamenalo to pro mě obrovskou životní zkušenost, setkání s jiným světem, ale i s vlastními možnostmi a limity. Duchovně jsem zakusila výrazně hlubší úroveň odevzdání se Bohu. Konfrontace se smrtí také zanechá své stopy. Přenastavíte si žebříček hodnot. Musíte si nějak zpracovat strach, který vyvolávají sirény. Budík, jenž jsem dřív nesnášela („Taky Vám nejde ráno vstávat?“), mi nyní zní doslova jako rajský zvuk. Uvědomíte si křehkost a nesamozřejmost svého bytí. Vyplynula mi z toho intenzivní potřeba dělat hezké věci, dokud ještě můžu, dokud žiju.
Hodně hmatatelné „suvenýry“ mají také podobu nových vztahů, které díky sociálním sítím pokračují. Patří sem i ostatní dobrovolníci z mezinárodní komunity. Je skvělé zažívat, že napříč světem se najdou lidé nejrůznějších jazyků a mentalit, kterým ovšem nespravedlnost, bolest a bezpráví nejsou lhostejné. Jakkoli se od sebe lišíme, základní lidské hodnoty vyznáváme stejné.
Jak nás vnímají místní obyvatelé? A jak vnímáte Vy je?
Klíčové slovo je nepochybně vděčnost. Nejen vůči nám dobrovolníkům, ale i vůči národům, které tak trochu reprezentujeme. Jsou opravdu vděční bez jakýchkoli afektů. A za všechno! Zakladatelka projektu, kde jsme pomáhali, se mi svěřila, jak moc důležité je pro ně to, co našima očima viděno, není nic. Nebo jen kapka v moři. Ale pro ně naše krájení zeleniny nebo louskání ořechů u společného stolu znamená silnou psychickou podporu. S čím se ještě potkáváme, je: „Nezapomeňte na nás“ a „Potřebujeme vaši pomoc“.
Na jaře jsme tu mohli zažít pravoslavné Velikonoce s celou šíří kultury východního křesťanství. Jejich vnímání tradic, historie a kořenů mi bralo dech. S tím souvisí i další silný aspekt – obrovská touha po přežití národa jako celku. Vůbec duchovní rozměr tohoto náročného života ve válce je obdivuhodný. Vnímám zde velkou důvěru v Boha a v Jeho blízkost. Nikde neslyšíte: „Proč zrovna my?“ Žádné reptání, jak to Bůh mohl dopustit. Jasně zní: „Je to nespravedlnost, ale my to poneseme.“ (To je pro naše české poměry se sklony ke stížnostem kdykoli na cokoli víc než inspirující.) Přijímají situaci a nesmírně houževnatě, celou svou bytostí s ní bojují. Organizují a drží nepřetržité modlitební stráže. I přes těžkou únavu a nevyspání po práci přijdou pomáhat druhým. Opakovaně jsem se snažila jim připomenout i naši vděčnost, že vím, že bojují i za nás a naše hodnoty.
Řekla bych, že si člověk v podobné situaci sáhne blízko ke dnu. Co Vám pomáhalo všechno zvládnout?
Jako nesmírně důležité vidím, že jsem tam nebyla sama. Přítel mi ve všem hodně pomáhal, ale zakoušela jsem, že je s námi i Hospodin. Vnímala jsem, že tohle dobrodružství není jen moje osobní rozhodnutí, že On byl při nás, když jsme hledali odpověď, a teď je s námi i ve Lvově. Možná jsme se stali i citlivější na drobné připomínky Jeho přítomnosti. Také modlitební i lidské pouto s farností bylo neocenitelné.
Jinak na bohatý duchovní život není na místě prostor ani energie. Vlastně se smrskl na síť okamžiků střelných modliteb, opakovaných odevzdání se; síť, která protkala celý náš čas. Podařilo se mi také najít katolický kostel a tady zažít chuť domova – katolické mše mají na celém světě stejný řád. Také jsem se modlila s ostatními dobrovolníky z různých národů i náboženství. Zažijete Boží tvář z jiné perspektivy.
Podělíte se o nejsilnější zážitek?
Pro sebe jsem si ho nazvala Malý lvovský zázrak. Právě 8. května, kdy celá Evropa slaví konec 2. světové války, jsme v kuchyni škrábali brambory a u toho poslouchali příběhy o vojácích a rodinách, které na nejen na východě právě bojují o přežití. Zrovna v ten mírový den to na mě dolehlo – válka, přitom oslava míru, stůl plný šlupek a nešťastní, bezmocní lidé. Přes Instagram jsem se spojila s přáteli a i díky mé rodině a spoustě lidí ochotných pomoci se během dvou dnů vybralo neuvěřitelných čtvrt milionu korun! Mohli jsme nakoupit ve velkoskladu potřebné trvanlivé potraviny (cukr, vločky, polentu) do konce roku. A ještě zbyly finance na několik měsíců elektřiny. Všechny nás to dojalo. Prostě zázrak!
Z návštěv v nemocnici si také nesu údiv, kolik radosti dokáže vyvolat obyčejné tričko a obyčejný cheeseburger. Nic není obyčejné! Jen to vidět ze správného úhlu.
Část oblečení nám věnovala i rodina Procházkových z farnosti po nedávno zesnulém Jirkovi. Přinesli jsme ho do nemocnice právě pro raněné vojáky, čímž jsme symbolicky pokračovali v Jirkově odkazu a službě bližním. To byl pro mě velmi silný a emotivní moment.
A co dál? Jak Vás tak poslouchám, tak tahle cesta tvoří spíš začátek?
(Úsměv…) Ano, jsme v tom namočení a jedeme v tom taky. Z anonymních příběhů se staly součásti našich životů, živí lidé se svými jmény, jejichž utrpení je i naší bolestí. Nejde zapomenout, nejde zmáčknout „delete“. Už to jsou to naši přátelé. Na podzim se na Ukrajinu chystáme znovu s materiální pomocí a pokusíme se zorganizovat finanční sbírku přes Donio na provoz kuchyně.
Doporučila byste tuto zajímavou formu pomoci i ostatním? 
Víte, je to dost individuální, má to své složitosti, s nimiž je třeba počítat. Pokud to někoho zaujalo, určitě je skvělé zjistit si dostupné informace, zvážit rizika a odpovědnost, kterou za někoho / něco nesu, snažit se poctivě ptát Hospodina – a pak se rozhodnout sám. Rozhodně to není cesta pro každého, na druhou stranu je to jistě pro víc lidí, než by se na první pohled zdálo.
Popisujete tu složité životní podmínky, jejichž obraz ve mně vyvolává řadu negativních emocí. Dá se v tom žít? Zahlédla jste i naději?
Té naděje je tam právě plno! Lvov je živé město plné veselých lidí. Vybavuje se mi jedna scéna, která mi příslib lepší budoucnosti přinesla – v parku před Operou se nachází krásná fontána; ten den byl velmi horký, ani dýchat se pomalu nedalo. Ale široko daleko se nesl smích a radostné pokřikování – děti pobíhaly ve vodě a šťastně se smály. Ačkoliv nikdo neví, jaká budoucnost je čeká, ony žijí tady a teď a jejich radost se násobí. Život je větší než naše představy a věřím, že si vždy najde cestu.
Z kaple k nám zaznívá zvonění a zpěv, středeční mše právě začíná. Slova, která ještě trochu visí v prostoru, mi ukázala jiný svět. Nebo ten samý jen z jiné perspektivy? Dívám se na zdánlivě křehkou, drobnou mladou ženu před sebou, hlavou mi bleskne její příjmení a chce se mi souhlasit s latiníky, že „Nomen omen“. Jenže by to určitě ostře odmítla.
Paní Jano, díky za Váš čas a ochotu podělit se o kousek svého života. Především však Vám děkujeme za dobro, které je vždy veliké bez ohledu na formu. Přejeme Vám i nadále vnímání Boží blízkosti kdekoli a kdykoli!
Blanka
Vyšlo ve: Fchodoviny 09/2024
