Chutnají Ti olivy? Na co bych se chtěl zeptat svého syna

Chutnají Ti olivy? Na co bych se chtěl zeptat svého syna
4. 5. 2021, 07:00 | Doporučit

Sam Eldredge - Mám pro Tebe naprosto úžasnou knížku. Jako by měl autor na mysli Tebe, když ji psal. Každá kapitola je tajemství, plná zápletek a zvratů, které nikdy nedokážeš předvídat. Ta knížka Ti zlomí srdce, ale tím nejlepším možným způsobem. Do hlavních postav se zamiluješ. Jsou neskutečně barvité a s každou kapitolou budeš pozorovat, jak rostou. Ovlivní Tě natolik, že budeš mít pocit, jako bys rostl s nimi, a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to tak opravdu bylo. Býval bych Ti tu knížku dal dřív, ale myslím, že jsi na ni nebyl připravený. Mám z toho vážně radost. Ta knížka všechno změní.

Takhle nějak jsem se cítil, když jsme s mojí ženou zjistili, že čekáme miminko. Roky mě ta představa děsila. Přišlo mi to jako konec všech našich snů. Kdyby otěhotněla, jak bychom letěli do Japonska? Co náš potápěčský kurz a cesta za korálovými útesy světa? Museli bychom se vzdát všech těch večerů, kdy spolu vypijeme lahev vína, ranních výstupů na coloradské čtrnáctky, okradlo by nás dítě o spánek IMG_0941celkově? Během posledního roku se ale pro nás dva začalo něco měnit.

Možná to bylo tím, že jsme viděli, jak naši rodiče stárnou, a nechtěli jsme si jednoho dne říct: „Kéž by tak s nimi naše děti mohly strávit víc času.“ Možná to bylo tím, že jsme potkávali páry, které cestovaly s miminem v batohu na zádech, vídali malé děti hrát si s rybářskými pruty nebo s tyčemi od stanů, ale začali jsme se těšit, jak naše děti pozveme k tomu, co máme sami rádi. Začali jsme vidět dítě ne jako konec příběhu, ale jako krásné dobrodružství z další kapitoly. Probíhala u nás vnitřní proměna od „těhotenství je průšvih, protože kvůli němu přijdeme o svobodu“ k „je to něco úžasného, něco, co chceme“. Věděli jsme, že na to nikdy nebudeme úplně připravení, ale už to, že se v nás tahle změna začala odehrávat, bylo pro dva hodně nezávislé lidi dost zásadní.

Začal jsem přemýšlet, co by pro mě znamenalo stát se otcem. Najednou byly sázky mnohem vyšší, a to ohledně všeho. Bylo potřeba, abych se o rodinu postaral novým způsobem. Ještě víc jsem se ale bál toho, že budu mít zodpovědnost za výchovu lidské bytosti. Už nestačilo být dobrým člověkem, chtěl jsem být silný, milující, učit se nové věci a mít srovnané hodnoty. Navíc jsem se potřeboval vypořádat s tím, jak se stavím k víře, jídlu, filozofii a k vyprávění příběhů, a to způsobem, jakým jsem to nikdy v životě udělat nemusel. Jak píše Johnatan Foer ve své knize Eating Animals: „Nakrmit děti není totéž, co nakrmit sebe. Na dětech záleží víc.“

2010-Duchovní-pouť-Izrael-Michael 574Rovnal jsem se s hloubkou toho, co znamená být tátou, jak k té roli přistoupit, a usilovně jsem se snažil poodhrnout závoj času, abych zachytil záblesky budoucnosti a přišel na to, co všechno o otcovství potřebuju vědět.

A pak mě jednoho únorového rána zavolala moje žena do koupelny, stála tam a v ruce držela pozitivní výsledek testu, který nám navždycky změnil život. Budou z nás rodiče. Ne, už z nás rodiče jsou. V lůně mojí milované roste moje dítě, naše dítě. Nedalo se to popřít. Věříme, že dítě má od samého počátku duši, duši, která žije mimo čas. Věříme, že to platí o každém z nás, což znamená, že jsme rodiče té duše dávno předtím, než naše miminko budeme držet v náručí.

Dvě duše v jednom těle, dvě srdce. Dva páry rukou, nohou, očí a dvoje plíce. Najednou z nás byli rodiče, očekávali jsme nový život, nové možnosti a celý svět byl najednou vzhůru nohama. Věděl jsem, co těhotenství znamená. Až doteď.

Mám pro Tebe naprosto úžasnou knížku.

Začali jsme studovat fotky vývoje plodu a hledali jsme, jak který týden naše maličké vypadá. Vitamíny, žádný alkohol, žádný kofein, dávat pozor na to, jaké Susie používá vonné olejíčky, co uděláme s pracovnou, kdy ji předěláme na dětský pokoj? Podělili jsme se o svoji radost s rodinou a blízkými přáteli, i když jsme věděli, že první trimestr bývá dost ošidný. Měli jsme pocit, že by to mohl být kluk, a ten malý zázrak každým dnem rostl. Nehty, páteř, tlukoucí srdíčko, milovali jsme toho malého človíčka a byli zvědaví, jak bude vypadat. Já a můj syn jsme málem měli ve stejný den narozeniny. Dvě a půl hodiny dělí den, kdy přišel na svět, a kdy jsem přišel na svět já. Když jsem zase stál u nás v koupelně a díval se, jak moje žena drží v rukou jeho tělíčko, celý svět se zastavil. Až na to, že tohle nebylo narození, ale smrt. Na to, abyste mohli mít narozeniny, totiž musíte být naživu, a můj syn naživu nebyl. Ve skutečnosti umřel už týdnem předtím, ale to nám řekli až později.

30. března kolem jedenácté večer moje žena málem omdlela během směny v práci a odvezli ji na pohotovost. Jel jsem za ní, jakmile mi to zavolali. Báli jsme se toho, co mohlo přijít. Někde uvnitř jsme ale tušili, co se děje. Moje žena neplakala, když viděla ultrazvukový snímek, neplakala, když nebylo možné zachytit tlukot srdce, neplakali jsme, ani když nám řekli, že došlo k zamlklému potratu a náš syn je už týden mrtvý.

Dalších 24 hodin vypadalo spíš jako záblesky barev a emocí, než jako reálný svět. Jako by slova ztratila svůj význam. Najednou tu nebylo místoSnímek 173 pro pojmy jako ztráta, zlomené srdce nebo porod. Náš život se zmenšil do rozměrů nemocničního pokoje. Bolest, děložní čípek, solný roztok, modré rukavice, plastové svorky, morfin, tkáň…snažil jsem se nějak pomoct, když Susie zvracela všechno, co v sobě měla, a pak se jí ještě na prázdno zvedal žaludek. Vzpomínám si, jak jsem po telefonu rušil rezervaci na večeři, jako by můj mozek potřeboval udělat něco normálního. Nebyl prostor na to, abychom něco chápali nebo začali truchlit.

Doktor se pokusil „tkáň“ odstranit ručně. Sestra nám vyprávěla, že potratila ve stejnou dobu jako my a že čtyři přirozené porody nebyly co do bolesti ve srovnání s potratem vůbec nic. Ani pak jsme neplakali. Pro to, co se dělo, neexistovaly žádné kategorie. Nevěděli jsme, že máme být vděční za to, že doktor nemohl tělíčko vytáhnout. Nevěděli jsme, že kdyby to býval udělal, možná bychom si ho ani nemohli nechat.

Další den mě v půl třetí ráno zavolala moje žena do koupelny. Do té samé koupelny, kde jsme se nedávno dozvěděli, že čekáme miminko. A mně to přišlo jako celá věčnost. Tělo mého syna v dlani mojí ženy. Dokonalé, lidské, zlomené.

Ta knížka Ti zlomí srdce.

Svět, který byl předtím vzhůru nohama, byl teď roztrhaný na kusy. Zármutek, který jsem doteď neznal, se přivalil a dusil nás, dusil mě. Tohle byl můj syn, nepoznaná budoucnost, a rovnou ztracená. Cítím se, jako by mi někdo rozpáral hrudník a hodil ho někam na podlahu. Jsou mi tak čtyři roky a nedokážu udržet svůj svět pohromadě. Doteď jsem netušil, co to znamená mít zlomené srdce.

Uhelne safari 154

Uložili jsme jeho tělíčko do té nejposvátnější krabičky od sirek, drželi se v náručí a plakali. O pár dní později jsme pohřbili Patrika Samuela v horách za naším domem. Obklopeni rodinou jsme požehnali jeho tělu, se zlomenými srdci jsme pronesli slova zármutku a modlili se mnohem víc za sebe než za duši, o jejímž osudu vůbec nepochybujeme. A pak nás zradil čas, protože odmítl plynout tak, jak by měl. Hodiny se proměnily ve dny a týdny v minuty. Ztráta a zármutek přicházely jako příliv a odliv. Jak píše C. S. Lewis ve Studii zármutku:

Nikdo mi nikdy neřekl, že zármutek se pocitově podobá strachu. Nemám strach, ale ten pocit je stejný, jako bych strach měl. Stejný pocit v žaludku, stejný neklid. Pořád polykám. Jindy se cítím, jako bych byl trochu opilý nebo měl lehký otřes mozku. Mezi mnou a světem je něco jako neviditelná přikrývka. Je pro mě těžké poslouchat, co lidé říkají. Vůbec to není zajímavé. Ale i tak chci, aby se mnou někdo byl. Děsím se okamžiků, kdy je dům prázdný. Kéž by si tak povídali jen mezi sebou a mě vynechali.

Lidé se nám začali svěřovat se svými příběhy ohledně potratů a zdálo se, jako by to nějakým způsobem zasáhlo snad každého. Chtěl jsem doslova padnout na kolena před kamarády, kteří zažili potrat před námi, vyprávěli mi o tom, a já jim tehdy nerozuměl. Moje žena je zdravotní sestra, takže statistky jsme znali. Věděli jsme, že něco mezi dvaceti až padesáti procenty těhotenství skončí potratem, přičemž spousty z nich si nikdo ani nevšimne. Víme, že příroda si tímhle způsobem často poradí s nezdravým vývojem. Nic z toho nám nepomohlo.

Je to osoba. Příslib. Nový začátek. Život. Sen. A skutečný, upřímný zármutek, který je někdy nesnesitelný. Možná to bude znít divně, ale jsem vděčný za to, že se náš příběh ubíral zrovna tudy. Lidé často zažijí potrat za mnohem dramatičtějších okolností. Vy ženy víte, že ve vás byl život, měly jste hmatatelnou zkušenost s těhotenstvím, vaše ztráta je skutečná, fyzicky ji cítíte. Slyšel jsem příběhy otců, kteří nikdy neviděli tělo svého dítěte, nikdy nezažili jeho fyzickou přítomnost, a tak nikdy neprožili ztrátu. Mysl se podlomí a dostane zásah způsobem, jakým to srdce nedokáže. Je to traumatizující úplně jiným způsobem.

Jsem ohromně vděčný za to, že jsem ho mohl vidět. A zjistil jsem, že se poslední dobou ptám na hlouposti. Chci znát odpovědi na to, co nikdy nepřijde. Chci si svého syna posadit na klín a zeptat se ho, co říká na studený větřík, který mu fouká na nohy. Chci vědět, jaká je jeho oblíbená část dne – probouzíš se plný života a nadšení jako Tvoje máma, nebo ponocuješ a díváš se večer na hvězdy jako táta? Odstávají Ti vlasy stejně jako mně? Vadí Ti takový ten smrad, když se vaří houby? Kde trávíš čas? Jaké máš rád příběhy? Proháníš vážky, nebo se jích bojíš? Jaká je Tvoje oblíbená barva, roční období, dinosaurus? Chutnají Ti olivy? Cítíš bolest? Stýská se Ti po nás? Myslíš si, že jsem hloupý, když se Tě ptám na věci, na které mi nemůžeš odpovědět? Když pláču, i když vím, že jsi v pořádku a nic Ti nechybí?

Chci přivést k životu člověka, o kterém jsem si myslel, 2010-Duchovní-pouť-Izrael-Michael 526že ho poznám už na téhle straně věčnosti. Chci vidět záblesky toho příběhu, knížky, která mi byla slíbená, a přitom to jediné, co jsem nakonec dostal, je knížka plná prázdných stránek. Všechny ty věci, o kterých jsme si mysleli, že si je odříkáme - alkohol a kofein, cestování a dobrodružství, osobní svoboda - teď víme, že nic neznamenají. Všech bych se jich vzdal výměnou za jediný den navíc strávený s mým synem.

A pak jsme pomalu, postupně zjistili, že se chceme životu znova otevřít. Toho, kterého jsme ztratili, nám to nenahradí. Nezmění to náš příběh. Ale nechceme, aby poslední slovo měla smrt, nebo strach ze smrti, nebo strach z další smrti. Budeme doufat a otevřeme se jakémukoli příběhu, který má přijít.

Ta knížka všechno změní.

***

Odkaz na původní text:

Eldredge, S. (2018, May 4). Do you like olives? And Sons. https://www.andsonsmagazine.com/inspiration/do-you-like-olives

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

-------------------------------

kostelik+kcmt

Sčítání lidu 2021

scitani upravene

Příprava na manželství 2020-21

2020-21-Příprava na manželství-Zi

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
Popeleční středa
Popeleční středa
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
Velikonoce
Velikonoce
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
KCMT z dronu
KCMT z dronu
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
František-zima
František-zima
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další