Já bych si dovolil pár důležitých obecných poznámek, které vlastně platí o všech druzích útlaku, ublížení, zneužití a podobně.
1) Věc je třeba nazvat. Přiznat si, že se něco stalo a nazvat, co se stalo nám samotným nebo druhým, protože bez pojmenování není řešení a zůstávají často jen bolest, trauma a neuchopitelné emoce. Cíl nazvání není vyvolání strachu, pocitu ohrožení, ani hon na čarodějnice, ale definovat, co řešíme.
2) Cíl řešení pro oběti je, pomoci k návratu ke zdravému životu jako svobodná bytost a nikoliv život jako oběť. Cíl je tedy uzdravení a je-li možno pak upřímná omluva od pachatele a změna pachatele, aby to již nepokračovalo.
3) V rámci každého řešení je zároveň, je-li to možné, péče o změnu smýšlení a nápravu pachatele. Cíl není trest, ale změna! Trest má smysl jedině ve službě změny a nebo ochrany ostatních, aby se to neopakovalo.
4) Prevence! Nikoli úzkostná a emoční, ale rozumná, odborná, jdoucí ke kořeni, abychom se jako společnost: Rodina, farnost, město, stát, národ, církev, lidstvo naučili žít tak, že budeme vytvářet bezpečné prostředí pro všechny.
Vlastně jde o to domyslet přikázání evangelní lásky: Miluj svého bližního jako sám sebe. Tedy vás moc prosím o modlitbu za naše rodiny, farnosti, kněze, řeholníky, rodiče atd., abychom byli bezpeční nejen pro děti a dospívající, ale i pro dospělé.
Pokud čtete tenhle text a týká se vás jakýko-li druh zneužití moci v rámci církve vůči vám či vašim blízkým, upřímně se vám omlouvám, že jsme vám nebyli schopni poskytnout bezpečný prostor pro život.
P. Michael
