Přesně před 160 lety v severní Itálii také řádila smrtelná nákaza jménem tyfus. Ve vesnici Mornese se jedna mladá žena Marie Dominika, v té době zdravá a plná síly, rozhodla podstoupit riziko a jít pečovat o nemocné příbuzné. Nakazila se a ocitla se velmi rychle ve smrtelném nebezpečí. I když se po nějaké době uzdravila, už se jí nevrátila plná síla. Poprvé ve svém životě se setkala s vlastní slabostí a křehkostí a to pro ni byla úplně nová životní situace. Do té doby spoléhala na svou zdatnost, vynikala nejlepším výkonem, měla jistou práci i pozici ve vesnici, ale najednou se o nic z toho nemohla opřít. Krize. Stála před dvěma možnostmi: uzavřít se v hořké beznaději, sebelítosti a křivdě, nebo v této situaci vlastní chudoby, se ptát Boha: „Kdo, Pane, skutečně jsem?“ a hledat, co vůbec má dělat, když už se nemůže vrátit ke své práci. Po určitém čase modlitby a přemýšlení se rozhodla pro druhou variantu. Právě v této situaci vlastní slabosti, nemoci a setkání se s nebezpečím smrti, odpověděla Bohu: dala mu život do rukou právě tak, jak byla a On dal nový smysl jejímu životu: pozval ji k tomu, aby založila šicí dílnu pro dívky, které se tak mohly naučit řemeslu a také díky její zkušenosti setkat s živým Bohem. Z této její krize identity vznikly pak i sestry salesiánky.
V této koronavirové pandemii "jsem si, jako mnozí jiní, založila "soukromou šicí dílnu", roušek a náhubků všeho druhu. Až potom mi došla ta paralela.
Leckdo z nás prožíváme podobnou krizi: ohrožení zdraví, pracovní pozice, vztahů…. a stojíme před stejnou volbou jako tehdy Marie Dominika: smrt nebo život: hořkost nebo odevzdanost? Co se mnou udělá konfrontace s vlastní i cizí slabostí, smrtelností a křehkostí? Jaké nové dary ve mně probudí? A k čemu mě zve Bůh?
J.