Moje zkušenost se sledováním mše v době koronaviru.
V době koronaviru navštěvuji většinou mši svatou jen pomocí internetu, případně televize. Říkám „jen“ protože cítím, že ne všechny aspekty fyzické přítomnosti v kostele je možné dosáhnout. Chybí zejména blízkost Ježíše v eucharistii a společenství věřících. Nic však není úplně ztraceno. Oltář, na němž je přítomen Ježíš v eucharistii, je sice relativně daleko, za několika zdmi, ulicemi, parky, ale On tím není omezen. Hledá mne a já hledám jeho. V duchu se přenáším tam, kde probíhá bohoslužba, obraz na monitoru říká jen, co se tam odehrává. Obrázek není On, snažím se být s pomocí internetu v duchu tam, kde On je.
Neříkám, že se mi to plně daří po celou dobu mše. Jistě je to méně důležité během bohoslužby slova, protože čtené Boží slovo lze přenést, Jeho přítomnost „ve slově“ je úplná všude tam, kde slovo zazní. Se společenstvím věřících už je to horší. Ty mohu vnímat jen skrze údaj o počtu připojených. Paradoxně se mi však vždy vkrádá pocit, ze současně se sledovanou mší se koná tisíce dalších po celém světě. Nejsem-li uzavřen v kostele na konkrétní mši, mohu lépe vnímat tuto situaci světa.
Mši svatou lze jistě také sledovat jen z obrazovky, (nemyslím tím sledování mše jako filmu), vžít se do jejího průběhu, jejích modliteb. I to má svou hodnotu, i tak to platí. Ostatně navenek vstávám, sedám stejně jako ti, kteří se v duchu do kostela nepřenášejí. V této souvislosti mám ještě jednu možnost, jak se s Ježíšem setkat a přijmout ho, buď v závěru mše formou duchovního svatého přijímání, nebo ve vyhrazených hodinách v kostele konkrétním přijetím eucharistie.