Po stopách malíře na Chodově

Po stopách malíře na Chodově
25. 10. 2020, 07:35 | Doporučit

Každý z nás může sloužit svým nadáním druhým uprostřed světa. Tak se podařilo i jednomu našemu děvčeti zpracovat na základě historických fakt příběh velmi hezký. Najděte si  XI. ročník literární soutěže „O zlatý klíč“ a dozvíte se víc, ale teď už se začtěte do textu, který pro vás Denisa napsala.

Vlak má odjíždět až za dvacet minut, vzal jsem si sebou knížku Starý mašinyMalého prince, kterou mi nedávno poslal můj přítel z Francie. Nechci jí znovu číst, četl jsem jí už několikrát. Chci do ní kreslit, protože nemá ilustrace. Na okraj stránky kreslím lišku, zpola schovanou za keřem a malého hnědovlasého chlapečka. Nelíbí se mi, že Malý princ na obálce knihy je blonďatý, ať je jednou taky hnědovlasý. Kreslím a střídám jednu barevnou pastelku za druhou, na chvíli přestanu a zatoulám se očima v textu: “Zatím jsi pro mě jenom kluk, úplně stejný jako tisíce jiných, a navzájem se nepotřebujeme. Jsem pro tebe jen liška, stejná jako tisíce dalších lišek, když si mě ochočíš, budu pro tebe jediná na světě a ty pro mě jediný na světě.“ „Zajímavé“, řeknu si a chvíli se pozastavím nad nápadem ochočit si svou tužku. Vlastně to není zlý nápad, ta tabákově zelená tužka se zlatým nápisem Koh i noor je pro mě opravdu vzácná, protože mi jí dala moje žena, dala mi sice mnoho tužek, protože jsem je pořád ztrácel, ale tahle jediná mi zůstala dodnes, a po tom, co moje žena zemřela, se mi stala ještě vzácnější. Tak proč si ji neochočit? Kouknu se na hodinky, vlak má jet až za patnáct minut, a tak se rozhodnu si tužku ochočit, nevím, jak přesně se to dělá, ani jak poznám, že jsem teď pro tu tužku jediným malířem ze stovek tisíc malířů. Držím ji pevně v ruce a snažím se ji ochočit stejně tak, jak to dělal malý princ s liškou. Baví mě věřit v to, že jsem k sobě nějakým zvláštním poutem připoutal tužku od své milované Anny.

Pár minut před příjezdem vlaku se rozpršelo. V kupé je teplo a sucho, tak mě to netrápí, lehce promoklé sako mi vysychá rozložené na kovovém držáku nad mou hlavou. Vezmu si svou doufám ochočenou tužku a papír, který si podložím Malým princem, aby se mi lépe kreslilo. Kreslím rád, protože v kreslení nejsou hranice, nakreslit se dá úplně všechno, existující i smyšlené, lidi, místa, představy, tužby, vášně, abstrakce, strachy, všechno. A i když můžu malovat cokoliv, stejně nejčastěji kreslím obyčejné věci, protože mi připadají svým způsobem krásné, často ty, co mám zrovna před nosem. To jsem udělal i nyní. 

Jeli jsme už asi dvacet minut. Odtrhl jsem oči od papíru, na kterém spala šedivá žena ještě bez nosu a bez úst a porovnával jsem ji se spící ženou sedící naproti mně. Byla to docela obyčejná žena něco okolo 50 let se splihlými vlasy barvy hnědého cukru, které se jí rozlévaly po ramenou a hrudi tak, že připomínaly kořeny stromu. Mohl bych to udělat lehce podobné optickému klamu. Jsou to vlasy té ženy nebo jsou to kořeny, které mají místo listnaté koruny protáhlou ženskou tvář? Ťukal jsem hrotem tužky o papír a přemýšlel nad tím nápadem. Ne, bude to prostě ta spící žena, stejně obyčejná jako ve skutečnosti je, řekl jsem sám sobě nakonec. Nakreslím dvě poměrně krátké, svislé, zavlněné linky, které mají být kořenem jejího nosu. Na chvíli přestanu kreslit, vždycky když přímo nekreslím a jen přemýšlím nad dalším tahem, držím tužku mezi ukazováčkem a prostředníčkem ledabyle jako cigaretu. 

Model_Hobby_Letnany_20131013_055Vlak vyjede z města patrně na horší koleje a najednou sebou docela silně škubne, tužka mi vypadne z ruky, odrazí se o moje koleno a zakutálí se pod sedadlo. „Sakra“ řeknu, a to jsem si myslel, že jsem si ji ochočil. Hned se pro ni skloním, nedosáhnu na ni, zakutálela se hluboko. Kleknu si na čtyři jako pes a rukou šmátrám pod sedačkami. Když ji konečně najdu, vyklouznu z pod sedačky s hrdinským úsměvem. Pocit vítězství mi zkazí jen pohled ženy, kterou jsem kreslil. Lehce jsem se zastyděl, ale ještě víc mě naštvalo, že už není spící a já nemůžu své dílo dokončit.


Konečně se dostávám do Chodova, do vily mého dávného přítele pana Havlíčka „Maxi! Jak to, že jedete tak pozdě? Čekali jsme vás už před hodinou a půl.“ Ptá se mě pan Havlíček lehce vyčítavým tonem, protože si vždy potrpí na přesnost. „To víte můj milý, nechtělo se mi jet autem, jel jsem vlakem, čímž jsem si dosti prodloužil cestu“ řeknu. Pan Havlíček zakroutí nechápavě hlavou, u čehož mi otevře dveře elegantní vily s velkou zahradou. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se po prostorné hale, je z celé vily nejkrásnější, jelikož je to první, co host uvidí, a tak si pan Havlíček, a hlavně paní Havlíčková dali velice záležet na tom, aby byla perfektní. Sehnu se, abych pohladil perský koberec. „Krásný kousek, stejný jsme měli v Kroměříži, kde jsem vyrůstal. Pamatuji si, jak jsem celý týden neměl nárok na dezert, protože mi na koberec spadla paleta plná barev“ řeknu a zase se postavím a znovu přejedu pohledem celou místnost. Pan Havlíček vejde z haly do salonku a jen lehce mávne rukou, čímž mi dá znamení, abych šel dál. Zvednu svůj kufr ze země a následuji ho. 

V salonku se pohodlně usadíme do chaise longue a ptám se přítelečaj Havlíčka na novinky z Chodova. „No, víte milý Maxi, je tu novinka, která mě opravdu potěšila. Chodovští si konečně postavili nový kostel a věčné debaty zdejších sedláků o úrodě vystřídaly konečně debaty o umění, dohadují se o tom, jak nový kostel v těchto těžkých časech vyzdobit“. Vyprávění pana Havlíčka poslouchám jen napůl ucha, moji pozornost upoutává můj vlastní obraz visící na stěně.  Jak dávno to vlastně bylo, kdy jsem ho namaloval? Mnu si bradu a přemýšlím, pak si uvědomím, že bych vlastně měl nějak zareagovat. „No, to je skvělé a komu je ten kostel vlastně zasvěcen?“ řeknu. Pan Havlíček se usměje, těší ho můj předstíraný zájem, protože o tom kostele plánuje ještě mluvit. „Svatému Františku z Assisi. Docela vtipné, že mu za patrona dali takového milovníka zvířat, budova kostela totiž původně bývala jatkami, víte? Ale je to hezký kostelík, jediné, co mu chybí, je vhodná výzdoba. To víte, je po válce a peníze chybějí všude.“ Jen souhlasně zamručím a dál si prohlížím svůj obraz, páni, jak čas letí, mám pocit, že jsem ho maloval před týdnem, a přitom jsem ho vytvořil před lety, kdy jsem přijel k Havlíčkovým poprvé. 

Po dobrém jídle mám vždy chuť kreslit, přítel Havlíček mi nabídl k obědu výtečné uzené od pana Krapfa, který je podle Havlíčka nejlepším Chodovským uzenářem. Bylo to opravdu vynikající, tak teď s ochočenou tužkou v kapse a malířským stojanem pod paží kráčím po prašné cestě, hledajíc, co nakreslit. Tiše si pobrukuji, a kdybych neměl pod paží stojan, začal bych poskakovat. Všechny domy, které míjím, vypadají prakticky stejně, malé čtvercové, s očividně levnou omítkou, protože se na ní dělají drolky, červenými střechami a maličkými předzahrádkami. Přejíždím očima krajinu rozléhající se kolem mě a přemýšlím, který kousek z ní je natolik neobvyklý nebo natolik všední, že bych ho měl nakreslit. Rozhlížím se kolem a zjistím, že tu nejsem sám. V poli stojí dívka, bezstarostně se usmívá a v rukou drží asi půlroční dítě. Baví se tím, že mu do rozevřené dlaně strká stéblo obilí a čeká, než jej dítě pevně stiskne, tak jak to děti v tomto věku dělávají. Chvíli je ještě pozoruji, stejným pohledem, jakým jsem pozoroval tu ženu ve vlaku. Hezká dívka, když takhle stála a držela v rukou rozesmáté vlasaté dítě, vypadala dočista jako Madona z obrazů. Ano, vypadala úplně jako Madona. „Je to hezký kostelík, jediné, co mu chybí, je vhodná výzdoba“ ozve se mi v hlavě, jako bych to slyšel znova. Pan Havlíček vlastně něco takového říkal! 2009-Hajek-007Říkal taky, že zdejší obyvatele nezajímá nic jiného než pole a že o umění se začali zajímat až teď. Tohle bude obraz přesně pro ně, kus umění, krásy, náboženství, a i toho pole, které je živí. Koutky se mi zvedají směrem vzhůru. Chodovská Madona stojící v polích, držící malého Ježíška, patronka úrody. I když jsem v Boha nevěřil, hodlal jsem to udělat. Vždycky jsem rád přeměňoval věci, Malého prince jsem přetvořil na hnědovlasého obyčejného kluka, neobyčejně obyčejný, nový vzhled mohu dát i Panně Marii a místo vážného portrétu ukážu, jak vypadá Marie v překrásný letní den před zlatavým polem s rozesmátým Ježíškem. Přijdu blíž k ní a rozložím na zem stojan, v hlavě už si maluji podobu celého obrazu a ruka se mi nedočkavě třese. Vůbec mě nenapadá, že by asi bylo vhodné se jí nejprve zeptat, zdali mi chce stát modelem. Pak si všimnu vyděšených hnědých oček mé předlohy a dojde mi, jak netaktně se vlastně chovám, dívka zřejmě vůbec nechápe můj záměr. Představím se a zdvořile se jí ptám, zda by mi mohla stát modelem. Trochu zmateně se na mě dívá, ale když jí řeknu, že by to mohl být obraz pro jejich nový kostel, nakonec nesměle souhlasí. 

„Jakpak se vlastně jmenuješ?“ zeptám se jí, když ji kreslím. Rád se svými modely mluvím, i když většinou nevím o čem, aby se neunudily k smrti. „Jana Krapfová, pane“. „Opravdu? Takže musíš být dcera pana Krapfa, pokud se nemýlím, dnes jsme ho měly k obědu, eh tedy, skvělé uzené od něj jsme dnes měli k obědu“ řeknu a nejradši bych dal sám sobě facku. Jana se jen zasměje a pokývá hlavou „Ano, jsem jeho dcera“.  

Najednou jsem začal cítit, že moje tužka, co mi zbyla po Anně, je skutečně ochočená, kreslení mi jde úžasně od ruky. Každý tah je takřka perfektní, zřejmě se mi snaží vynahradit ten incident ve vlaku. Načrtávám její obličej, má hezkou tvář tvaru srdce s malinko vystrčenou bradou. Začnu očima, oči vždycky kreslím jako první, více se potom snažím u zbytku práce, když vím, že mě kontroluje něčí pohled. Pokračuji v kreslení a čas vesele plyne, slunce mě pálí do zad a já mám chuť zavřít oči a chvíli kreslit jen tak po slepu. Najednou se mi promítají vzpomínky z dětství, jak jsem kdysi v páté třídě propadl z matematiky a učitel hřímal: „Maxmiliáne Švabinský, takto to v životě nikam nedotáhneš, s malováním si na chleba nevyděláš.“ On a všichni, co mi tohle říkali, si teď dělají starost, jak vyváženě skloubit práci a zábavu. A já měl s malováním jen zábavu. Užíval jsem si každý tah mou ochočenou tužkou, a ještě jsem mohl říct, že pracuji, ochočit si tužku se skutečně vyplatilo. Na papíru vzniká Janina tvář, snad ještě krásnější než ve skutečnosti.

IMG_20180912_175537-01Po pár desítkách minut vidím, že Jana začíná být unavená a znuděná, její obličej už mám hotový, sice bez stínování, ale už nepotřebuji, aby přede mnou stála jako socha. Rozloučím se s tou uzenářovic madonou a začnu kreslit pole. Kreslil jsem každý jednotlivý klas zvlášť. Hodiny vesele míjejí, přeci jen už nejsem nejmladší, tak mám své volnější tempo. Za pár hodin byl obraz téměř hotov, sbalím stojan a vydám se stejnou cestou zpět k vile pana Havlíčka. Můj odpočinkový pobit u Havlíčkových potrvá ještě měsíc, tudíž mám dostatek času na to obraz dokončit. Jsem zvědav, jak bude Pan Havlíček reagovat na můj nápad přispět k výzdobě nového chodovského kostela.

Další léto se do Chodova opět vracím, jako vždy přijíždím pozdě, s panem Havlíčkem se potkám až v kostele. Zpovzdálí si prohlížím obraz visící na stěně. Jak je to dávno, co jsem ho kreslil? Připadá mi to jako před týdnem, ale vlastně to bylo minulý rok. Prohlížím si ho, než mi výhled zacloní skupinka sedláků, rozestaví se před obraz a začnou se vášnivě dohadovat.
„To pole je moje, tady vidíte ty krásné klasy!? Podívejte se blíž, tak plné a velké klasy jsem měl jen já, staral jsem se o to pole tak, že byste tam nenašli jedinou myš. Je to moje pole!“
„To určitě vy nadutče, myš byste tam nenašli, protože to vaše pole bylo tak ubohoučké, že by i myši ohrnuly čumák!“ 
„To je svatá pravda, ale i tak to pole není vaše, je totiž moje, víte? Protože je nejblíže domku, kde ta Krapfovic Jana bydlí!“
„Pánové, to pole je moje. Vidíte tam ten vůz? Podívejte se, je tam vlevo, u ramene té madony. S tím jsem jezdil po svém poli já. Tudíž je to moje pole!“
„Na tom obrazu je moje pole! A kdo bude říkat něco jiného, toho přetáhnu motykou!“
„Ale pánové, uklidněte se, jsme tu v chrámě božím snad pro to, abychom se tady modlili a ne handrkovali“ řekne konečně chodovský farář a přejede je přísným pohledem. Partička sedláků ztichne a provinile kouká do země. Farář Josef Fencl se postaví za oltář. „In Nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti……“

Max Švabinský – Chodovská Madona

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

2024 Flyer

-------------------------------

kostelik+kcmt

Příprava na manželství 2023-24

Příprava na manželství 2023-24

plakát 2023-příprava-na-m-zind

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

František-zima
František-zima
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT z dronu
KCMT z dronu
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
Velikonoce
Velikonoce
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
Popeleční středa
Popeleční středa
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další