Stařec se usmál a odpověděl: “Dovol mi, abych ti vyprávěl příběh: Jednoho dne si tu tak klidně sedím na sluníčku se svým psem. Náhle před námi přeběhl velký bílý králík. Můj pes vyskočil a s hlasitým štěkotem se pustil za ním. A vášnivě ho honil přes vršky. Brzy se k němu připojili jiní psi přivábení jeho štěkotem. Ajaký to byl pohled, když se ta smečka se štěkotem hnala přes potoky, kamenné náspy a prodírala se hložím a bodláčím! Ale postupně začal jeden pes po druhém odpadat a vzdávali se honby, ztráceli odvahu a hon jim připadal marný. Jen můj pes pokračoval v horlivém pronásledo vání bílého králíka. - V téhle historce je, milý mladý muži odpověď na tvou otázku.”
Zmatený mladík mlčky seděl. Nakonec řekl: “ Já nerozumím, Otče! Jak souvisí honba na králíka s hledáním svatosti?”
“Ty nerozumíš” odpověděl starý poustevník, “protože si nekladeš otázku, která je nasnadě. Proč ti druzí psi nepokračovali v honu? A odpověď na tuto otázku zní: oni toho králíka neviděli. Pokud svou kořist nevidíš (nevidíš cíl), je lov namáhavý a obtížný až příliš. Začneš k němu postrádat chuť a sklon nutný k té tvrdé práci, která vyžaduje kázeň duchovních cvičení.