Všechny ale lákají svým klidem, který slibuje být uvnitř, a člověk touží zastavit a vejít, aby si na chvíli odpočinul od celého života, od celého světa, od celého vesmíru, kterému nerozumí, a jen tak být, pár chvil být pro nic za nic, s úsměvem na rtech i v srdci a vůbec na nic nemyslet. Naneštěstí ale bývají kapličky u cest zamčené. Nebo naštěstí, protože kdyby nebyly, vypadalo by to v nich strašně.
Tak mě napadá, nestojíme i my u cest různých lidí? Neprochází snad kolem nás spousta človíčků, toužících na chvíli se odpočinout? Jaká jsme pro ně kaplička? Zamčená? Nebo otevřená a vyzdobená? Myslím si, že vždycky máme pocestným co nabídnout. Aby se na chvíli schoulili v naší přítomnosti. Aby mohli chvíli mluvit, co jim slina na jazyk přinese, a neslyšeli nic, než svoji ozvěnu. Žádné moudré rady, které nežádají, žádná poučení, kterých mají dost. Jsou unavení a chtějí jen spočinout v příšeří a osvěžujícím chladivém vzduchu, potichu, ale ne úplně sami. Jen tak být, pár chvil být pro nic za nic...
Několikrát jsem zkusila být takovou kapličkou. Je to krásné, ale stojí to trochu námahy. Je potřeba se ovládnout a nezačínat vést vlastní monolog, jak bývá lidským zvykem. Naslouchat celým srdcem. Být jenom ozvěnou. A ještě víc, stát se na chvíli tím unaveným pocestným.
A řeknu vám, čím víc jsem kapličkou, tím víc jich sama u svých cest potkávám.
Zjistila jsem, že lidé si budou pamatovat, že se s vámi dobře povídá, když je budete především poslouchat.
Malá životní poznání
Zuzana Juřenová Deník mladých, roč. 10, č. 1, s. 11