Neuděláš s tím nic a spolehneš se na to, že si nikdo ničeho nevšimne? A když ano, zatváříš se překvapeně a poděkuješ dotyčnému, že tě na to upozornil?
Pravděpodobně nic z toho. I ti nezarytější odpůrci dokonalého vzhledu by asi něco podnikli a přišli tak raději trochu později, než včas s marmeládovým mejkapem …
Napadlo vás někdy, že často chodíme na bohoslužby s mnohem křiklavější skvrnou? Možná jste pohádaní s kolegou nebo spolužákem a už spolu týden nemluvíte. Nebo ti den pokazila hádka s rodiči …
Nedávno, těsně před odchodem na mši, se stalo něco podobného u nás doma. Jistá mladá dáma – naše dcera – způsobila, že celá rodina přišla do kostela pozdě, ale s velkou radostí a pokojem. Dřív, než jsme vyšli ven, nás zastavila a omluvila se ostatním členům rodiny za své chování, kterým je zarmoutila. Účinek jejich slov byl ohromující. Začali jsme se omlouvat jeden druhému a prosili jsme o odpuštění. Dcera se zbavila „nečistoty“ dřív, než odešla na mši, a tím dala prostor ostatním, aby udělali to samé. Všem se velice ulevilo.
I Pán Ježíš, když na hoře učil zástupy, se dotkl tohoto háklivého tématu – hněvu a nevyřešených sporů. (Mt 5, 23-24)
Nemůžeme přicházet před všemohoucího Boha a uctívat ho s přetvářkou a v nečistotě. Boha nemůžeme omámit ani oklamat nádhernými slovy, dokonalým vzhledem či krásou modlitebny. Jeho zajímá naše srdce. Proto tak naléhal na své následovníky, aby si urovnali spory a nedorozumění s jinými lidmi dřív, než předstoupí před Všemohoucího.
Než naše chvály vyšleme k Bohu, podívejme se na sebe, zda jsem se nezašpinili hněvem nebo trpkostí vůči bližním.
Pán ježíš nás touží vidět mezi těmi, o kterých se píše: „Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.“ (Zj 22, 14)
Bohu jde o čistotu tvého srdce, ne o křesťanský mejkap.
K.D. Deník mladých, roč. 7, č. 35, r. 1997, s. 12