A navíc to napsal do mailu, neřekl mi to přímo. Hodně mě to zabolelo, protože jsem na obnově pracovala z celého srdce a nechápala jsem, co jsem udělala špatně. Cítila jsem, že mě kritizuje spíše kvůli svým nedostatkům a pocitu méněcennosti. Křivdil mi. Ale i když jsem se snažila vědomě mu odpustit, nemohla jsem se zbavit všech možných negativních emocí. Vztek, hořkost, pomstychtivost, sebelítost, rezignace… to všechno ve mně vřelo při pomyšlení na slova, která mi napsal.
Kdysi na jedné přednášce o odpuštění jsem slyšela, že prvním krokem k odpuštění je zřeknutí se pomstychtivosti. To znamená odmítnutí jakékoliv myšlenky na odplatu, jakékoliv touhy dát to tomu druhému „sežrat“. A já jsem tenhle krok chtěla udělat při zpovědi, protože mi bylo jasné, že mé lidské síly na to nestačí.
Jenže ten pátek, kdy jsem se chystala na zpověď, mi zdravotně nebylo dobře a navíc jsem měla hodně práce. Tak jsem řekla Hospodinu: „Pane, jestli mě na té zpovědi chceš, tak to nějak zařiď.“ A On to zařídil. Během hodiny jsem se cítila fit a kolegyně, která mě zásobuje prací a která vždycky odchází domů až pozdě večer, musela najednou odejít dřív. Rychle jsem se sbalila a vyrazila do kostela. Když jsem tam přišla, byly dveře do zpovědnice otevřené a já jsem věděla, že v osobě kněze na mě čeká sám Ježíš. Zřekla jsem se všech svých špatných postojů a prosila Pána o dar opravdového odpuštění. A při nastal další zázrak: poprvé za ty dva týdny jsem byla schopná za toho bratra děkovat. Pán mě vysvobodil!
Na závěr jedna třešnička na dortu: když jsem se vrátila domů, přišel mi mail od toho bratra. Bylo to smíření…