Vidím skutečně ve členech své rodiny Krista, abych mu v nich sloužil? Jsem jako milující ženatý muž přesvědčen o tom, že žena a děti nepatří jen bezpodmínečně mně? Jsem přesvědčen o tom, že jsme jedno v Kristu? Vidím také své povinnosti vůči jiným lidem a vůči společenství? Nebo se angažuji pouze v rodině? Snažím se jako svobodný činit své bližní šťastnými? Cítím se osamělým, protože myslím jen na sebe? Vidím nouzi druhých? Pěstuji podle svých možností křesťanské společenství? Jak se jako Ženatý chovám ke své Ženě? Namáhám se vždy být jí životním druhem? Máme tu a tam čas jen pro sebe? Máme společné duchovní zájmy? Využíváme společně účelně volného času? Nesu se svou ženou její starosti? Kladu na ni přílišné finanční nároky, které při svém postavení nemůže splnit? Nehospodařím s financemi bez jejího vědomí?
Pečuji o sebe a upravuji se pro svou ženu jen kvůli návštěvníkům? Mám pro manželku láskyplné porozumění? Nemluvím jinde o našich intimních zážitcích? Hledám řešení u Krista, když se žena duševně a tělesně odvrátí? Jak jednám se svými dětmi? Pokládám je za Boží dar a za svěřený úkol? Hlásím se k nim přes jejich tělesné nebo duševní vady nebo osobní chyby? Mám je přesto rád? Jsem-li bezdětný - ať zaviněně nebo nezaviněně - snažím se to statečně snášet? Mám odvahu vychovávat děti k jednoduchosti nebo na nich ukazuji „Naše postavení“? Snažím se poctivě vzbudit v manželce zájem o výchovu dětí nebo ji volám pouze k trestům? Prohlížím školní práce dětem? Nejsou moje výchovné zásahy závislé na mých náladách? Jednám se všemi dětmi stejně? Dbám přitom na individualitu každého z nich? Trestám chyby nebo pouze hmotné škody? Netrestám proto, abych měl pokoj? Jak se při trestání ovládám? Provokuji děti ustavičným plísněním a kritizováním? Odpouštím, když o to děti prosí? Připomínám stále dětem jejich spáchané chyby? Brzdím svými sobeckými nároky osobní rozvoj odrostlých dětí? Stojím jim v cestě při volbě povolání (v domněnce, že jsou tu v prvé řadě pro mne)? Snažím se vdaným a ženatým dětem pomáhat a dělat jim radost, aniž bych se mezi ně vměšoval? Beru vážně náboženskou výchovu dětí a dávám jim dobrý příklad? Modlím se za svou rodinu a se svou rodinou?
Jaký mám vztah k rodičům, sourozencům a příbuzným? Usiluji denně znovu jim porozumět, nedělat jim bolest, i když jsem jiného mínění než oni? Jsem si vědom, že se všechno nemusí řídit podle mne - myslím také na druhé? Přičiňuji se o to, aby náš rodinný život byl krásný? Nezavírám oči před prací, která má být vykonána? Jsem ohleduplný, uctivý a šetrný k rodičům? Vidím na nich chyby - opravňuje mne to k tomu, abych přestal plnit povinnosti vůči nim? Dokáži ponechat druhým - i v rodině - jejich soukromí? Nebo se členové naší rodiny necítí dobře, protože se všechno plete do všeho? Umím prosit za odpuštění a děkovat za ně? Je můj přínos do společné domácnosti úměrný? Podporuji příležitostně příbuzné (i duchovně a pomocí v práci)?
Jak jednám s podřízenými?
Jsem si vědom své zodpovědnosti za ně? Pomáhám jim, aniž bych „vládl“? Záleží mi na rozvoji jejich osobnosti? Projevuji jim úctu a vděčnost nebo pokládám všechno za samozřejmost? Jaký je můj postoj k lidem, kteří vykonávají veřejné služby (úředníkům, prodavačům apod.)?
Jaký je můj domov?
Je v našem domě atmosféra domova? Vedu domácnost jednoduše a přiměřeně nebo přepínám? Odlišuji neděle a svátky od všedních dnů malými pozornostmi, především radostnou pohodou? Mám odvahu přijmout neohlášené návštěvy a prokázat jim pohostinnost srdce? Láska ke Kristu v každém společenství a v každém bližním. Církev je všude tam, kde se člověk snaží vidět v druhých Krista a pro Krista jim sloužit. Čím více žije v každém společenství Kristův duch, tím víc může působit ve světě. Jsem si jako úd viditelné Církve vědom své odpovědnosti? Snažím se přizpůsobit se společenství, v němž žiji? Dělám něco pro druhé? Nebo myslím jen na sebe? Pomáhám podle možnosti při plnění úkolů církve především ve farnosti? Pomáhám nezištně svým bližním, mám pro ně porozumění? Nebo hledám stále jen svůj prospěch? Chci být středem pozornosti? Je moje pomoc službou nebo diktaturou? Jsem ochoten převzít i nepříjemné nebo nenápadné úkoly? Očekávám za svou práci chválu? Pomáhám odstraňovat nedostatky nebo jen kritizovat? Vím, s kým se přátelím, aniž bych farizejsky soudil? Zachovávám svěřené tajemství? Přijímám kritiku druhých, přijímám kritiku svých přátel? Dokáži říci druhým přijatelným způsobem i nepříjemné věci? Žárlím na domnělou nebo skutečnou přednost druhých?
