Církev slavila a udělovala svatý křest ode dne letnic. Svatý Petr totiž říká zástupu, který byl ohromen jeho kázáním: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého“ (Sk 2,38). Apoštolové a jejich spolupracovníci poskytují křest každému, kdo věří v Ježíše: židům, bohabojným, pohanům. Křest je vždy spojen s vírou: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům,“ prohlašuje svatý Pavel k žalářníkovi ve Filipech. Vyprávění pokračuje: „Hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé“ (Sk 16,31-33).
Podle apoštola svatého Pavla má věřící skrze křest účast na Kristově smrti, s ním je pohřben a s ním vstane z mrtvých: „Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,3-4). Pokřtění se „oblékli v Krista“(Gal 3,27). Působením Ducha svatého je křest obmytím, které očišťuje, posvěcuje a ospravedlňuje.
Křest je tedy koupel vodou, v níž „nepomíjející semeno“ Božího slova má své oživující důsledky. Svatý Augustin říká o křtu: „Slovo se spojí s živlem a vznikne svátost.“
Stát se křesťanem, to vyžaduje už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života v několika úsecích. Tuto cestu lze urazit rychle nebo pozvolna. V každém případě v ní musí být některé podstatné prvky: ohlášení slova, přijetí evangelia, které vede k obrácení, vyznání víry, křest, vylití Ducha svatého, přistoupení k svatému přijímání.
Toto uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. V prvních stoletích církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života, s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadu přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života.
Kde se křest dětí stal běžně rozšířenou formou slavení svátosti, se toto slavení sloučilo v jediný úkon, který zahrnuje velmi zkráceně přípravné úseky uvedení do křesťanského života. Pro tuto svou povahu vyžaduje křest dětí katechumenát, který se prodělává po křtu. Nejde jen o to, že je nezbytné poučování po křtu, nýbrž že se musí rozvíjet křestní milost spolu s růstem osoby. To je vlastní oblast katechismu.
Druhý vatikánský koncil obnovil v latinské církvi „katechumenát dospělých rozčleněný na několik stupňů“. Obřady jsou uvedeny v Ordo initiationis christianae adultorum (1972). Koncil kromě toho dovolil „v misijních územích takové prvky zasvěcování mládeže (iniciace) — kromě těch, které jsou obsaženy v křesťanské tradici — jaké jsou u každého jednotlivého národa obvyklé, pokud mohou být přizpůsobeny křesťanskému obřadu“.
Dnes tedy ve všech latinských i východních obřadech začíná uvedení dospělých do křesťanského života jejich vstupem do katechumenátu a vrcholí ve společném slavení tří svátostí: křtu, biřmování a eucharistie. Ve východních církvích začíná uvedení dětí do křesťanského života křtem, po němž hned následuje biřmování a eucharistie, zatímco v římském obřadu pokračuje několika lety katecheze, aby se uzavřelo později biřmováním a eucharistií, vyvrcholením jejich uvedení do křesťanského života.