A teď už k blahoslavenému Carlovi (vypůjčím si pár vět z obálky životopisu, který vyšel u Paulínek, protože na ně vlastním autorská práva). Tento italský teenager, který zemřel jako patnáctiletý v roce 2006, působí doslova jako zjevení. Od útlého dětství tíhnul k Božím věcem. Když se však zeptali jeho maminky, kde vzal tak živou víru, paní Antonie bez obalu přiznala: „Určitě ne zásluhou nás rodičů, to klidně zveřejněte… Byli jsme s manželem úplně mimo. Mě osobně Carlo zachránil, byla jsem ve víře úplně negramotná.“
Carlo si prosadí první svaté přijímání dřív, než je zvykem, a od té doby chodí denně na mši (paradoxně ho do kostela nenutí dospělí, ale on je – potřebuje, aby šel někdo s ním, protože v sedmi letech nemůže chodit po Miláně sám). Jinak je to ale normální kluk své doby, veselý a komunikativní, s překypující chutí do života: rád pobývá s vrstevníky, hraje fotbal, jezdí s rodiči na výlety, má své oblíbené pejsky, s nimiž natáčí legrační videa, a velkou vášeň pro počítače: i odborníci tvrdí, že v oblasti IT je opravdu geniální.
Co je však zajímavé – jako málokdo dokáže tyto své vlohy a znalosti používat k dobrému: na gymnáziu nabídne udělat počítačovou databázi dobrovolníků a díky svému zaujetí eucharistickými zázraky vytvoří prezentaci, která později oběhne úspěšně více než deset tisíc farností, v Evropě i v Americe. „Eucharistie je moje autostráda do nebe,“ prohlásí Carlo později a je znát, že její význam chápe do velké hloubky. Také ho přitahuje adorace, a jakkoli musí bojovat s roztržitostí, postupně dosáhne hluboké kontemplativní modlitby. Evangelia zná skoro nazpaměť a ze svých úspor se stará o řadu bezdomovců. Sám je z bohaté rodiny, ale je vždy nervózní ze zbytečného nakupování a plýtvání věcmi – zřejmě po vzoru sv. Františka, jehož velice ctí (prázdniny Carlo trávil nejraději v Assisi, kde je také pochován).
Přirozeně se stává i misionářem ve svém okolí, pro Krista získá řadu svých vrstevníků i dospělých, včetně několika hinduistů sloužících v jeho rodině. A ještě když onemocní akutní leukémií a umírá v nemocnici, jeho „svědectví beze slov“ je tak mocné, že ošetřující personál na něj bude vzpomínat i po letech. Plačící mamince prorokuje, že po jeho smrti bude znovu matkou – a vskutku: narodila se dokonce dvojčata, kluk a holka.
Kéž je tento „Boží influencer“ velkou inspirací i nám! A neváhejme se na něj obrátit, aby nám vyprosil, co potřebujeme – a s tím i to, o čem nevíme, že to potřebujeme. Každý postrádáme něco jiného, ale všichni potřebujeme nové, hlubší obrácení, důvěrnější sjednocení s Ježíšem, abychom dokázali svůj život prožít tak krásně a naplno, jako to Boží dítko z Milána – bl. Carlo Acutis.
Katka LACHMANOVÁ