Jen málokteré slovo našeho katolického slovníku dokáže vyvolat tolik emocí, jako právě slovíčko „odpustky“. V lepším případě to je pouze pokrčení ramen nad součástí praxe církevního života, která se nám tak nějak záhadně zjevuje jednou do roka kolem památky věrných zemřelých, ale jinak moc nevíme, co s ní. U jiných pak slůvko odpustky vyvolá spravedlivý hněv nad zkaženou středověkou zbožností, která favorizovala bohaté, kteří si mohli zakoupit nebe a prakticky tak provozovala svatokrádežné kupčení se spásou, což přeci nejde. Spásu nám zajistil Ježíš a vykoupil nás ne zlatem, ale svou krví.
Je pravda, že vrcholně středověká a raně novověká církev měla mnoho svých nešvarů.
Ostatně jako po celou dobu až do dneška. Nicméně jedno jí připsat nemůžeme: že by zradila základní křesťanské přesvědčení – dogma o vykoupení a spáse. (Tím se samozřejmě nevylučují možné výstřelky a špatné pochopení či praxe u jednotlivců nebo malých skupin.)
Kde se tedy odpustky vzaly, jsou jen nějakým starodávným přežitkem, nebo je můžeme využívat i my pro růst našeho vztahu s Bohem?
Je pravda, že prostředím, ze kterého odpustky pochází má blízko ke svátosti smíření a odpuštěním hříchů a s pokáním, které je se zpovědí spojeno. V prvních křesťanských staletích byla praxe pokání za spáchané hříchy dost odlišná od té dnešní. Mimo jiné byl kladen větší důraz na celkový proces obrácení, ve kterém hrálo právě zmíněné pokání podstatnou roli. A to do té míry, že bylo jednak „citelnější“ než pár otčenášů: často bylo několikadenní záležitostí spojenou s postem a vyloučením od eucharistie. Kajícníci tak stáli přede dveřmi chrámu a spolu s katechumeny se neúčastnili bohoslužby oběti a svatého přijímání. A to až do doby, než jim doba pokání uběhla a kdy také dostali rozhřešení.
Aby nedocházelo ke zneužívání pokání, vydávaly příslušné církevní autority (biskupové, synody, koncily) určité sazebníky, ze kterých bylo jasné, jaké pokání se vyžaduje za jaký (závažný) přečin. Nicméně církevní společenství si bylo vždy dobře vědomo, že pokání má pouze pedagogický účel. Ono samo hříchy neodpouští, ani nevytváří zásluhy, na základě kterých by byly hříchy odpuštěny. Nicméně výrazně napomáhá na cestě našeho obrácení. S tímto vědomím si tak můžeme představit následující situaci:
V nějaké církevní obci, městě, se chystá slavnost zakladatele církevního společenství, třebas i nějakého umučeného apoštola. A my jsme kajícníkem, který podstupuje pokání v délce sta dní. Jenže slavnost bude už devadesátý den, takže máme o deset dní smůlu. A teď nejde o to, že bychom nemohli slavit na nějaké hostině: nesmíme na společnou bohoslužbu a přijmout eucharistii. Zajdeme tedy za naším biskupem a zeptáme se ho, zda by nám nemohl pokání odpustit. A protože je to biskup rozumný a správně chápe jak to s odpouštěním hříchů a spásou je, a protože vidí i větší dobro v naší účasti na eucharistii, tak nám těch deset dní ODPUSTÍ. Začínají se tak objevovat formule: „Na přímluvu svatého XY ti uděluji odpustky v délce tolika a tolika dní.“ Nejde tedy o nějaké obcházení svátosti křtu, případně zpovědi, ale o prominutí pokání na základě zbožnosti a svatosti života někoho jiného v církevním společenství. Proto se můžeme setkat s formulací: „poklad zadostiučinění Krista a svatých“. Odpustek se také netýká odpouštění hříchů, ale „trestu“ – pokání, kterým se chci posunout na cestě k Bohu.
Postupem času se situace ještě o něco málo vyvinula. Při našem rozhovoru s biskupem nám totiž mohlo být řečeno: „Odpustím ti pokání o chlebu a vodě, ale nezapomeň vykonat jiný zbožný skutek“. I nadále totiž měl biskup na paměti původní, výchovný, účel pokání. A tak se postupně vyvinula praxe spojovat určité zbožné skutky (modlitba růžence, křížové cesty, pouť…) s odpustky. A protože se odpouštěl určitý počet dní, můžeme ve starých manuálech a dekretech najít např. odpustky tolika a tolika dní spojených třebas s modlitbou růžence. Dnes už nemáme tuto matematiku tolik vypočítanou, ale hovoříme pouze o částečných nebo o plnomocných odpustcích. O tom, jaké zbožné skutky jsou spojeny se kterými, se můžeme dočíst v Enchyridionu odpustků.
A co s těmi odpustky, o kterých bývá řeč v dušičkovém čase? Mluvíme o nich jako o
plnomocných odpustcích přivlastnitelných duším v očistci. S rozvojem teologie čistce, který se tak trochu stal hlavním místem pokání se odpustky začaly spojovat právě s ním, resp. s ukrácením očistného pobytu v něm, který podstupují ti, kteří potřebují ještě (pokáním) uhladit některé následky svých hříchů, než půjdou do nebe očekávat vzkříšení. Tito lidé už si žádnou zbožnou praxí pomoci nemohou, nicméně jsme tu my, kteří podpořením a zvýšením naší svatosti můžeme podat pomocnou ruku. Odpustky se totiž nedají koupit jinak, než naší snahou o větší blízkost Hospodinu. Proto jsou mezi podmínkami pro získání odpustků (ať už částečných nebo plnomocných) vždy svátost smíření, svaté přijímání, nějaká modlitba a hlavně to, že nechceme mít zalíbení v žádném hříchu. (Pozor, nejde o faktickou bezhříšnost, ale o naše upřímné rozhodnutí nemít s hříchem nic společného a snahu mu vždy předcházet.)
Jsou tedy odpustky něčím, co patří na smetiště dějin zbožných praktik, nebo je můžeme vzít na milost? Řekl bych, že u nich je nebezpečí, jako u každého jiného prostředku duchovního života, že je zaměníme za cíl a zopakujeme tak chybu farizeů. Na druhou stranu pokud hledáme inspiraci jak prohlubovat svůj život, případně chceme využít podporu z pokladu svatosti Církve, případně se stát určitým sponzorem někoho v očistci, myslím si, že je můžeme s klidem využívat.
P. František Čech
s využitím:
Špidlík, Svatý rok milosrdenství. Průvodce na každý den, Olomouc, Refugium 2013, s. 398 – 402
Enchyridion odpustků
