Dnes se zamysleme na druhou částí mše svaté.Bohoslužba oběti začínápředáním darů. Už ve Starém zákoně čteme:Neukážeš se před Hospodinem sprázdnýma rukama. I první křesťané přinášeli do shromáždění dary ve prospěch společenství a Skutky apoštolů dosvědčují: Nikdo mezi nimi netrpěl nouzí, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům knohám. Ztoho se rozdávalo každému, jak kdo potřeboval. Přinášeli také jídlo a šaty. (Z toho nám zůstalo vmešním obřadu umývání rukou kněze po obětování. Když přijímal nejrůznější dary, bylo třeba se umýt. Ke svatým tajemstvím se může jen sčistým srdcem. Proto celebrant při mytí rukou prosí i o očistu srdce.) Jde tedy o dary dvojího druhu: dary pro Boha a dary pro společenství věřících. I my dáváme nějaký peníz do sbírky pro potřeby kostela a společenství církve. Na oltář však neklademe peníze ze sbírky, ale dary chleba a vína.
Na tomto místě katecheze kdysi prohlásil jeden chlapec: Dědovi ksvátku bychom nemohli přinést takovou trošku vína.Měl pravdu. To, co neseme na oltář, jsou dary velmi nepatrné hodnoty, pár oplatků a troška vína. Co je to za dar od tak mnohých? Jsou to dary symbolické. Malou část zúrody, kterou nám Bůh dal, přinášíme jako projev vděčnosti. Jsou to však také znamení darů duchovních, které každý účastník přináší. Vněkterých kostelích je zvyk, že každý, kdo chce jít ke svatému přijímání, si hned po příchodu do kostela dá na obětní misku svou hostii. To by nemělo být bezduché gesto. Vté chvíli by si člověk měl vduchu říct: Pane, tato hostie je znamením všeho,co ti přináším: ten dnešní dobrý skutek, ten včerejší sebezápor, tutrpělivoupráci, která mi nebyla po chuti, ale udělal jsem ji dobře zlásky ktobě.A jestli se to vkaždém kostele nedělá? Nevadí. Vkaždém kostele při každé mši svaté kněz pozvedá miskushostiemi, než ji položí na oltář. Kdo chce být aktivně účasten na mši svaté, měl by na misku dát svůj duchovní dar.V evangeliu svatého Matouše čteme: Přinášíš-li svůj dar koltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj darpřed oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.Kdybychom to vzali všichni vážně, asi bychom se vté chvíli rozešli. A než bychom se vrátili, bylo by po mši svaté. Ale představte si, co by se stalo, kdybychom to vzali opravdu vážně. Mohlo by trvat mezi námi nějaké nedorozumění déle, než do nejbližší mše svaté? Jak by to změnilo náš život a naše vztahy vrodinách i na pracovištích a vsousedství! Kolik trápení a infarktů by nebylo! Kolik by se zlepšilo i vnašich vztazích sokolním světem! Ano, musíme to brát vážně. Koltáři je třeba přicházet pravdivě. Pokud to dokážeme, uvidíme úžasné plody.Starší lidé si ještě pamatují, že před svatým přijímáním byl kdysi půst od půlnoci. Tehdy byla mše svatá ovšem jen dopoledne. Když se zavedla večerní mše svatá, zkrátil se eucharistický půst na tři hodiny a později jen na hodinu. Dnes se zdá, že na něj mnozí úplně zapomněli. Je pravda, že hodinový půst je maličkost. Hodinu nejíst a nepít? To přece není žádná oběť! Oběť je to sice maličká, ale moc dobrá pomůcka. Rozhodně se na ni nemá zapomínat. Jestli si máme odřeknout jídlo, či nějaký mls, musíme vědět proč. Ano, pokaždé si tak můžeme připomenout, co se má stát už za hodinu. Půjdeme na mši. Máme připravený dárek? Jestli ne, máme ještě hodinu na nějaký dobrý skutek. Nebude třeba se vracet kvůli smíření sněkým? Mám ještě hodinu na to, abych řekl někomu zblízkých: Odpusť. Či ktomu použil telefon. Vknize Malý princ, moudré pohádce pro dospělé, vypráví autor Saint-Exupéry o krásném setkávání malého prince a lišky. Jednou mu liška říká:Bylo by lépe, kdybys přicházel vždy ve stejnou hodinu. Přijdeš-li například ve čtyři odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet vrůznou dobu, nebudu nikdy vědět, vkterou hodinu vyzdobit své srdce...
Je to podobné, jako se svatým přijímáním. Kdybych se na mši připravoval a uvědomil si, co bude za hodinu, ským se tosetkám, jak mi na něm záleží, tak bych nejen připravil dárek anapravil své vztahy k lidem, ale taky vyzdobil své srdce, těšil bych se, objevil bych cenu štěstí. Neměl bych být už hodinu přede mší celý štěstím rozechvělý?Nad dary položenými na oltář vzdává církev nebeskému Otci, skrze Krista vDuchu Svatém, díky a chválu za jeho dílo stvoření, vykoupení a posvěcení. Připojujeme se koslavě Boha, kterou mu vzdávají vnebi všichni andělé a svatí. My sice ještě nejsme v nebi, ale už vtéto chvíli prožíváme společenství celé církve. Naše liturgie je jen předobrazem té nebeské, ale už nyní spolu snebešťany radostně zpíváme: Svatý, Svatý, Svatý...Scelou církví jsme soustředěni na oltář a prosíme Otce, aby poslal svého Svatého Ducha, který posvětí dary chleba a vína. Jsme jako učedníci sJežíšem při poslední večeři. Ve chvíli proměnění přichází Ježíš svátostným způsobem. Jako kdysi vzal na sebe lidské tělo a narodil se zPanny Marie, tak je nyní přítomen pod způsobami chleba a vína. Kněz pozvedá chléb ivíno, aby všichni viděli a vúžasu se na kolenou klaněli Pánu. To je ten, který se pro nás stal člověkem, za nás se obětoval, vstal zmrtvých a žije ve slávě Otcově. Projevem úžasu je i zvolání celebranta: Tajemství víry. Úžasné tajemství vtahuje do adorace.Mnozí dnes putují do Svaté země. Kvrcholům pouti patří návštěva Kalvárie, možnost sáhnout rukou do díry, kde stál kdysi Kristův kříž, držet se té skály, na níž jsme byli vykoupeni. Je to opravdu silná chvíle, být na místě, kde se stala největší událost lidských dějin. Ale to se přeci událo už před dvěma tisíci lety! Za to při každé mši svaté se uskutečňuje zpřítomnění Kristovy kalvárské oběti. Když stojíme u kteréhokoliv oltáře při mši svaté, je to přece stejné, jako kdybychom stáli na Kalvárii ve chvíli, kdyna kříži visel Kristus a vedle stála Maria, apoštol Jan a ti další! Kdyby toto došlo všem křesťanům, pak by nikdo nemusel nařizovat, že máme přijít vneděli na mši svatou. Každý by cítil, že taková událost nemůže být bez něho, že nemůže nevyužít každou příležitost být u toho.Jsme-li vduchu na Kalvárii, ptáme se při pohledu na Ukřižovaného: To je výsledek úspěšného života? Kudy chodil, dobře činil. I do poslední vesnice šel hlásat Boží království. Teď jeho nohy přibili na kříž. Ruce vkládal na nemocné, aby je uzdravil, hladovým rozdával chléb, žehnal dětem... teď jsou přibity na kříž. Budoval vlidských srdcích království spravedlnosti, lásky apokoje... kdo je kněmu teď spravedlivý? Co všechno vykonal pro své přátele... a kde jsou teď? A nebeský Otec? Ježíšvždycky plnil vůli Otcovu.Slyší ho Otec, když kněmuteďvolá? Proč neodpovídá? Všemi opuštěný, zkrachovalý... on však ani vtéto situaci nepřestává milovat. Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí,volá zposledních sil. My bychom asi uvažovali jinak.
On hledá omluvu, protože miluje. Protože nikdy nepřestal milovat, nedostalo se do jeho srdce zlo. Protože ho nepřemohl hřích, nezvítězila nad ním ani smrt. Svou smrtí smrt přemohl. Jako vítěz vstává zhrobu. Smrt a vzkříšení jsou tu neoddělitelně spolu. Stejně tak to prožíváme i ve mši svaté. Sdojetím stojíme pod křížem a zároveň se radujeme zjeho vítězství.Ale jeho vítězství, je i naše vítězství, vždyť jsme jeho tajemné tělo. Patříme kněmu. Pro svoje spojení sKristem všichni budou povoláni kživotu.Ale kdy, až jednou? Svatý Pavel píše Římanům:My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni vKrista Ježíše, jsme tím křtem byli ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti jsme byli spolu sním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít úplně novým životem. Neboť,jestliže jsme sním srostli tím, že jsme mu podobni vjeho smrti, budeme mu taképodobni i vjeho zmrtvýchvstání.I vnašem životě jsou bolestné chvíle, zklamání a neúspěchy? I ty jde ve spojení sKristem proměnit. Knašim darům, které přinášíme ke mši svaté, je možné přidat i všechny bolesti, těžkosti, zranění, zklamání, neúspěchy, vlastní selhání a jejich bolestné důsledky... To všechno je také možné dát na paténu či do kalicha ve chvíli obětování, přidat to ke Kristově oběti. Amůžeme počítat stím, že tak jako se víno promění vKristovu krev, promění Pán i tyto nabídnuté bolesti vpožehnání a novou milost. Správně prožívaná mše svatá mění i hodnoty našeho života. I každá nehodnota a odpad se zde může proměnit vpoklad.Sestry a bratři,za malou chvíli budeme přinášet na oltář dary. Zapojme se novým způsobem, abychom mohli zakusit takovou sílu setkání sBohem, která proměňuje i všední život.Ktomu vám ze srdce žehnáarcibiskup Jan
