Procházela jsem tenkrát dost těžkým obdobím, byla jsem na životní křižovatce a potřebovala jsem se rozhodnout, co dál se životem – zkrátka najít jeho nový smysl. Krátce po novém roce 2000 jsem se uchýlila do jednoho kláštera s touhou, aby Bůh nějak zasáhl v mém životě. Po rozhovoru s jedním knězem jsem se večer zcela obyčejně modlila v místní kapli, vylévala před Pánem srdce a prosila ho o světlo. A tehdy při té modlitbě se něco zásadně změnilo. Vlastně nedokážu popsat, co se přesně tehdy při té modlitbě stalo, navenek nic mimořádného. Můžu jen říci, že to byla naprosto nová zkušenost toho, že mě Bůh osobně miluje, která mě úplně pronikla, řekla bych až do morku kosti. Od té modlitby se můj život a vztah k Bohu proměnil: ožilo pro mě osobně Boží Slovo, 
toužila jsem být v Boží přítomnosti, Bůh se stal živým, mohla jsem nově žít ze svátostí, chtěla jsem se sdílet s druhými, také je přivádět k tomuto Bohu. Začala jsem se setkávat s bezdomovci, vnímala jsem pozvání i jim přinést trochu té tak překypující Boží lásky, která mě dost nečekaně zaplavila. Pamatuji si, že jsem měla pocit, jakoby v mém vnitřním životě rozkvetla zahrada, to, co bylo mrtvé, uvnitř ožilo, zpívalo a zurčelo. Vrátila se mně radost ze života, ožilo moje povolání. Dokonce se tato zkušenost projevila i v tak obyčejné věci jako je řízení auta, čehož si všimli i druzí lidé. Z ustrašené a nejisté řidičky se stala pokojná a jistá řidička (bez jakýchkoliv jízd navíc, dokonce po půlroční pauze (:). Ta zkušenost, že jsem milovaná, mě jaksi narovnala a dala jistotu Božího pohledu i v obyčejných věcech života.
Připomínka mé sestry o tom, co se se mnou stalo před dvacet lety, je pro mě pozváním s touhou očekávat letošní Letnice. Věřím, že mohou být po zcela obyčejné modlitbě, kdy se nemusí stát nic hmatatelného, znovu průlomem Boží lásky do mého života. On přichází v naší slabosti a má moc proměnit k životu vše, co je mrtvé.
