O hříchu aneb Chvála viny (o církvi IV)

O hříchu aneb Chvála viny (o církvi IV)
23. 6. 2020, 09:38 | Doporučit

Klasická kniha o křesťanské morálce nese výmluvný název ‚Láska je víc než přikázání‘. Titul spisku Bernarda Häringa z roku 1968 nejenže je atraktivní, ale i moudrý. Obsah, který vyjadřuje, vydá za stovky stránek.

Křesťanské pojetí hříchu k většině dnešních lidí nemá šanci proniknout. vozíky-ny-kolejíchV sekulárních médiích se tohle téma nikdy nenastolí. A přitom je pro víru klíčové. Vina se odkázala do freudovské psychologie a tím do patologie lidského prožívání, do oblasti nemocí a poruch. Jako by to mělo znamenat: cítíte-li vinu, není to vaše vina. Psychoanalýza jako předmět studia má tendenci pohlcovat toho, kdo se jí věnuje. Českému surrealistickému básníkovi Stanislavu Dvorskému zesnulému letos v únoru stálo za to, aby jejímu zkoumání zasvětil desítky let života. Je jasné, že je rozdíl mezi propracovaností teorie, a tím, co z ní pronikne do všeobecného povědomí. Navzdory pokrokům moderní psychologie lze však říci: s vinou je to jinak.
S vinou je to jinak, než se obecně soudí, protože ji může cítit i zdravý, vyrovnaný člověk. Přirozeně souvisí se svědomím, které 2. vatikánský koncil nazval svatyní duše. Čím dál víc se mi zdá, že schopnost viny, přestože je blahodárná a potřebná, nám dnes chybí.
Vina je vděčným námětem beletrie a kinematografie. Všimněme si, že se nejvíc objevuje v popisu těch děl, která obsahují tematiku války nebo zločinu. Napadá mě výborný nizozemský román Atentát Harryho Mulische. Odehrává se po 2. světové válce a metodou loupání cibule obnažuje historii jednoho kolaboranta s nacisty, jehož udání má mnohaleté důsledky ve vztazích mezi sousedy. Klasickým příkladem představuje Dostojevského Zločin a trest, kde udivuje Raskolnikovova neschopnost uvědomit si vinu.
Myslím, že je potřeba si odmyslet představu soudní síně. Vina neznamená, že se člověk společensky znemožní, že je vyřízen, odepsán. Vždy mě zaráželo setkání s bohorovnými lidmi. Ptám se sebe sama, proč tolik dnešních lidí k sobě má doslova nekritický vztah. Čím to je, že působí dojmem, jako by o sobě měli kdovíjak vysoké mínění? Kvůli čemu jsou na sebe tak hrdí?
vysílačLidské ego má nafukovací tendenci. Pokud mu nic nestojí v cestě, je z něho za chvíli balon větší než svatozář. Pokud se mu nepostaví mantinely, má sklon přerůstat nám přes hlavu. Pěkně je to vidět na příkladu lidí, kteří se dali pohltit mediální popularitou. V médiích se jejich ‚já‘ dostává tolik prostoru, až to může být pro ně samotné destruktivní.
To je jeden z důvodů, proč křesťanství zdůrazňuje lásku. Je chyba, pokud se láska chápe jen jako nějaký ideál. Pavel z Tarsu je v 13. kapitole 1. listu Korinťanům velice konkrétní. K lásce patří shovívavost a přejícnost.
Smutné je, že většina lidí, kteří se považují za bezchybné, za svůj klam nemůže. V naší době probíhá nejintenzivnější část života v soukromí. Kontakt s cizími lidmi ve veřejném prostoru je sporadický. Výsledkem tohoto pohodlného způsobu života je to, že nám nikdo nenastavuje zrcadlo. Komu bychom také vydávali počet? Komu bychom se zodpovídali? Opravdu tolik záleží na tom, kolika lidem v životě ublížíme, ať už vědomě nebo nevědomě?
Napadá mě, že to souvisí s poznáním sebe sama. Vím, že sám nejsem dokonalý. Dokonalý být ani nemůžu: jsem jen tvor. Můj rozum je omezený, unesu břemena do jisté váhy, dokážu zadržet dech jen na určitou dobu, prostě mám své limity. Co se týče osobních kvalit, taky nejsem vzor ušlechtilosti. Mám sklon k tomu a tomu, občas propadám tomu a tomu, bývám nespravedlivý, naštvaný, mrzoutský apod. Pokud si přesto myslím, že dokonalý jsem, něco není v pořádku.
Tomáš Halík kdesi píše, že mnoho lidí si až příliš snadno odpouští. Možná je to pravda. Mějme však na paměti, že byly i osobnosti, které si v určitou chvíli odpustit nedokázaly a tato tvrdost k sobě samým je uvrhla do vážné duchovní krize. To byl případ Františka z Assisi. František chtěl být rytířem, takový byl ideál jeho seberealizace. Vysnil si vojenskou kariéru plnou slávy a veřejných poct. Nepostrádal schopnosti. Jenomže celý tento velký sen se mu zhroutil, když byl v tažení proti Perugii za války italských městských států zajat. S pohanou se vrátil domů a neodvažoval se přijít vlastnímu otci na oči. Skrýval se v temné jeskyni ("jámě") poblíž Assisi a zřejmě se v oněch dnech neměl příliš rád. Nakonec však našel cestu z krize ven a později se stal autorem Písně bratra Slunce.
Proč dnes naproti tomu lidé nekriticky uctívají sami sebe? Proč k sobě samým nezaujímají střízlivější postoj? Odvěkým křesťanským námětem je pýcha. To slovo nám zní pohádkově a většině by zřejmě bylo k smíchu. Pýchu berou vážně už jen češtináři, když učí vyjmenovaná slova. My lidé první pětiny 21. století mluvíme spíše o egu. Význam je tentýž. Ego, ego, ego. Psychologové říkají, že ego je nástrojem sebezáchovy, nic víc, nic míň. Chceme-li přežít v naší stresové vysoce konkurenční době, je ego nutné. Do středního věku. Tváří v tvář stárnutí a postupné ztrátě sebeobslužnosti již nám ego nijak neposlouží. Opravdovým problémem je, když se ‚já‘ stává jedinou, tj. absolutní hodnotou. 2010-Duchovní-pouť-Izrael-Michael 061V tom případě mluvíme o tom, co antičtí Řekové nazývali bohorovností, zpupností, „hybris“, a o čem papež František v souvislosti s pokušitelem z biblické knihy Genesis hovoří jako o andělské pýše. Slovník klasické morální teologie může působit úsměvně, její obsah již nikoli. Být sobec není nic vznešeného.
S pýchou jako klasickým tématem může mít problém i upřímně hledající křesťan. Podle latinských teologů z pýchy pramení všechny ostatní špatné vlastnosti (neřesti). Mně osobně v této otázce více než pohled "na začátku byla pýcha" pomohla teologie křesťanského Východu. Podle východních náboženských myslitelů problém nezačíná sebestředností či sebeláskou, ale jinými špatnými návyky a sklony. Ty všechny tvoří jakousi pyramidu, jejímž vrcholem je ego. Čím víc neřestí a špatných skutků, tím více pýchy. Ego tu není příčinou, ale neblahým následkem.
Základní ješitnost k člověku patří. Bohorovnost je však něčím jiným. V půvabném příběhu Kráska a zvíře je Kráska uvězněná na zámku obávané nestvůry. Její život je ušetřen, na svého tajemného hostitele se však nesmí ohlédnout. Během ročního domácího vězení si obě strany zvyknou na specifické soužití. Žijí spolu, sžívají se, i když se neznají. Takhle „nerozseknutě“ by jejich život mohl pokračovat na věky věků. Ovšem základním hybatelem děje je zrcadlo Zvířete. Netvor se mučí, protože je nucený pohlížet si do tváře. Kolik toho o nás prozrazuje naše tvář, aniž jsme si toho vědomi! Lze se domnívat, že to, čeho se dnešnímu člověku dostává tak vzácně, je duchovní zrcadlo.
Hřích, svatost, nejsou to zasuté pojmy? Namnoze působí anachronicky, neaktuálně, vyšle z módy. Hřešení si přivlastnil jazyk reklam, stavících na nabídce zakázaného ovoce. Tím se představa závažného osobního prohřešku vytrácí z osobního svědomí a obecného povědomí. Tady už je bitva zřejmě prohraná. Pokus o komunikaci musí přijít z jiné strany. Z našeho dobového slovníku dosud nevymizela potřeba očisty, plynoucí ze zkušenosti neútěchy. Domnívám se, že pod tu by se moderní člověk podepsal, že to odráží jeho zkušenost. Myslím na vnitřní stav Karla Čapka, když byl na novinářské cestě po Itálii, a na jeho dopisy Olze Scheinpflugové. Čapek tehdy zakoušel nával neútěchy a do psaní humoristických sloupků se nutil.
spleť-kolejovýchkříženíKudy z toho všeho ven? Pomoci by mohlo sedm následujících kroků: (1) Vyjasnit vztah mezi sebevědomím a hrdostí, mezi sebeúctou a přebujelým egem. (2) Pěstovat vzájemné uznání, aby lidé neměli potřebu nedostatek ocenění kompenzovat adorací sebe sama. (3) Mít kolem sebe upřímného člověku, od něhož sneseme, když nám promluví do duše. Mít v někom korektiv. (4) Hledat svobodu jinde než v nezávislosti. (5) Pěstovat etiku účasti a opravdového zájmu. Je to i cesta, jak se obohatit něčí zkušeností. Nehledat spásu u sebe sama. (6) Chápat svědomí jako průvodce, a ne jako nepřítele. Nepotlačovat ho. (7) Převést ztrátu vědomí hříchu do dnešního jazyka.
Vina není odsouzením. Zakončím citátem z knihy Prameny duše Tomáše Špidlíka: "Kdo zná své hříchy, zná sebe."
Autor: Lukáš Vítek
Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu
Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

2024 Flyer

-------------------------------

kostelik+kcmt

Příprava na manželství 2023-24

Příprava na manželství 2023-24

plakát 2023-příprava-na-m-zind

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

Velikonoce
Velikonoce
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
Popeleční středa
Popeleční středa
KCMT z dronu
KCMT z dronu
František-zima
František-zima
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další