Magdalena Svobodová (Brunová): O Božích cestách...

Magdalena Svobodová (Brunová): O Božích cestách...
14. 6. 2021, 08:30 | Doporučit

Magdalenu Svobodovou (Brunovu) není potřeba v naší farnosti představovat. Jsme zvyklí vídat ji za varhanami v Komunitním centru a slýchat její zpěv. Oslovila jsem ji, aby se s námi podělila i o její pohled na církev a fungování farnosti. Doufám, že její názory budou pro vás, čtenáře, inspirativní. Pro mne určitě jsou.

Vnímáš za dobu, kdy jsi v naší farnosti, nějak její vývoj?

Bezesporu. Vývoj tu je už jen z toho důvodu, že je to živý organismus. Bohu díky, opravdu živý, byť ta živost s sebou nese i nepříjemné aspekty! Vývoj je dán i změnami kněžích za poslední roky. A že jsem jich tu za svých cca 11 let působení něco zažila! Změny jsou vždy těžké, ale zároveň každý kněz přinese něco ze svého bohatství. Michael například posunul tuto farnost velmi, můžu to zakoušet na různých frontách i třeba ve farní radě.

 

Můžeš nám přiblížit priority farní rady a její práci?

Nu, navážu na předchozí větu a řekla bych, že farní rada se s příchodem Michaela začala učit mít vůbec nějaké nosné priority.

Nejsem mluvčím farní rady a každý z nás by odpověděl na tuto otázku určitě jinak. Za sebe bych chtěla zdůraznit, že je moc dobře, že ve farní radě jsou zástupci různých oblastí života farnosti. To pomáhá tomu, abychom farnosti jako celku mohli sloužit opravdu konkrétně v jejích jednotlivostech a společně neztrácet ze zřetele spojitosti a souvislosti mezi částmi. Můžeme a měli bychom být pojítkem mezi těmito částmi a také mezi farářem a celou farností. Farář, byť dělá vše možné, nemůže úplně obsáhnout všechny drobné potřeby farnosti. Každý z nás se intenzivněji potkává s nějakou částí a může její potřeby i její možnosti přednést na farní radě a můžeme společně hledat, co s tím.

Jsem docela ráda, že o tom takto teď spolu mluvíme. Myslím totiž na to, že až budou další volby do farní rady, mělo by se zkusit povědět zas víc a jinými prostředky, jak vypadá praxe a co je opravdu očekáváno od člena farní rady v naší farnosti, aby se lidé víc zamysleli, koho navrhnout a koho volit a adepti, aby věděli, do čeho by v případě zvolení vlastně šli.

 

Co tím máš na mysli?

První, co mě v této chvíli napadá, je vědomí spoluzodpovědnosti. To se v církvi potřebujeme učit znovu a znovu. Dlouho jsme byli zvyklí a vlastně i vychovávaní k poslušnosti, která prostě dělá, co se řekne a nedělá, co se neřekne. A jako bychom zapomněli na „risk podnikání“, o kterém je v evangeliu taky řeč, na hřivny, na výzvu k hledání, zvažování, rozlišování a mnoho dalšího. Zodpovědný postoj je opravdu tvůrčí. Něco vezmu za své se vším všudy (Poznámka na okraj: pochopitelně nezapomenu, že tu nejsem sama. Tedy v prvé řadě jsem a musím být zastupitelná a moje služba souvisí s dalšími, že?) A řekla bych, že od koho jiného se ve farnosti očekává spoluzodpovědnost, než od členů farní rady? Okolí má občas představu, že na farní radě pan farář něco hezkého poví, na něco se zeptá, pak si sám odpoví, možná rozdá pár úkolů a konec.

Zodpovědnost se projevuje i v tom, že přijmu závěr, pro který jsem nehlasovala, a třeba mi fakt není milý. Ale rozhodnutí padlo, něco se bude dít a pořád se mě to nějak týká a mohu přispět k pozitivnímu vývoji. Prospěje už jen to, že tu danou skutečnost budu šířit mezi farníky hezky, byť řeknu svůj názor, ale hlavně důvody, které k tomuto rozhodnutí vedly, a podám je tak, aby ostatní farníci byli co nejvíc motivováni k přijetí tohoto rozhodnutí. S tím souvisí úkol být pojítkem, o kterém jsem se zmiňovala před chvílí.

 

Věnuješ se práci se sborem a hudebnímu doprovázení liturgie, co je při tom pro tebe zásadní?

Zásadní je pro mě právě ta liturgie. Liturgie je něco ze své podstaty daleko krásnějšího, než kolikrát domýšlíme. Nabízí úžasné bohatství a možnosti, jak toto bohatství čerpat. Liturgie nás postupně uvádí do hloubky Božího srdce díky tomu, že v každém období, resp. při každé mši podtrhuje určité tajemství neboli určitý aspekt Božího vztahu k nám. To, že nám nabízí právě ty texty z Písma, které se čtou, modlitby, gesta, dialogy mezi knězem a lidem... to všechno patří k té samé cestě – do hloubky Božího srdce. Proto je také důležité, že o Velikonocích zpíváme Aleluja! Vstal Kristus, a ne zrovna Rosu dejte nebesa shůry, byť o rosu shůry je fajn prosit třeba v parném létu ????. Liturgická hudba musí být součástí celého dění. Nejen, že si něco zazpíváme a je v podstatě jedno co a jak, hlavně když jsme u toho „happy“.Doprovázení při mši sv.

Ještě z jiné strany: Jako křesťani nemůžeme žít bez živého vztahu s Bohem. Křesťanství už naštěstí pochopilo, že věda, filosofie, psychologie a další obory mu velmi pomáhají, jsou-li poctivě uchopené, ale zároveň křesťanství nabízí to, co tyto obory samy o sobě ne. Je důležité liturgickou hudbu uchopit tak, aby pomáhala, jak má. Liturgie nemá být kulisou pro skvělou hudební produkci, ALE kvalitní hudba má sloužit kráse a hloubce liturgie, potažmo budování našeho vztahu s živým Bohem.

Do každého vztahu, má-li být živý, musím investovat. Hudba při liturgii je to místo, kde mohu investovat, byť „jen“ aktivní otevřeností, neboli vezmu zpěvník a zpívám ????. Udělám prostě ten krok, který můžu, abych mohla víc vstoupit do liturgie. A jsem MOC vděčná za každého, kdo se podle svých kapacit zapojuje aktivní účastí na hudební části liturgie! Ty lidi do toho dávají mnohdy víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Díky, scholo, ostatní muzikanti a zvukaři ????!

Investovat můžu i tím, že do muziky vložím to, co chci s Bohem žít. To mě zpětně obohacuje a přetváří. Chci s Bohem žít nosný vztah, který respektuje vnější projevy, ale není na nich závislý? Chci žít jako krásné svobodné dítě, o kterém Ježíš říká, že těm patří Boží království? Chci po Bohu toužit podobně jako On po mně i za cenu bolestí? Tak to vkládám do svého muzikantského výrazu! A to je zcela něco jiného než ztuhlý patetismus, který mě bolí. A věř, že ten se může objevit v každém druhu liturgické hudby.

Druhů liturgické hudby je mnoho a je pro mě důležité i to, když se při liturgii střídají. Každý styl v sobě nese jiné poselství. Některý víc vyjadřuje Boží moc a svrchovanost, jiný prostotu, Boží přátelství, svobodu, jiný Jeho volání po nás… Ne v každém stylu je snadné poselství najít, to nás však neopravňuje jím pohrdat.

Konkrétněji: nemám ve velké oblibě při liturgii tzv. figurální mše. Může to zavánět snobstvím. Ale jsou chvíle, kdy jsou zcela na místě. Vzpomínám si na Velikonoce, kdy jsem po celém to maratonu Tridua byla slušně hotová. V neděli tzn. na Hod Boží, jsem dopoledne sloužila na dvou mších, takže jsem neplánovala další, ale slíbila jsem jedné nemocné, že ji večer doprovodím na mši. Tímto jsem se ocitla na Strahově. Řekla jsem si, že tam jen tak chvíli spočinu a půjdu. A ejhle! Začala znít figurálka – nádherná královská hudba od Händela (tuším). Ta hudba ke mně v tu chvíli promluvila zas nově. Zůstala jsem na celé mši, z očí mi tekly slzy vděčnosti, protože jsem mohla nějak jinak, snad hlouběji prožít, že Král nebe a země, Ten nejvýsostnější a nejkrásnější, nejmocnější… se nechal pro mě zapíchnout… Je ještě něco, co by mohl udělat a neudělal??? (viz. Iz 5,4)

 

Co Tě v naší farnosti těší a co trápí?

Těší mě její rozmanitost. Každá aktivita. A Bohu díky je jich u nás dost, především díky nejužšímu týmu. Těší mě, že je tu místo pro každého. Bohužel pro tu velikost se někteří jedinci lehko ztratí v davu. Mnohým to vyhovuje a může to být pro jejich etapu dobře. Mnozí tím můžou trpět, protože z nějakého důvodu je nad jejich síly sami se zapojit, potřebovali by někoho, kdo se jich ujme a uvede je do společenství a ten někdo si jich pořád nevšiml… to je výzva pro každého z nás.

V souvislosti s liturgií zmíním, že mě někdy trápí, že to její bohatství necháváme ležet ladem. Ale to vůbec není věc jen naší farnosti, to je věcí katolíků obecně. Často smekám před odloučenými bratry! Mnohé církve vůbec nemají takové bohatství! Čerpání pro duchovní život je pak musí stát víc sil. A v mnohých případech, jak krásně žijí…! Když nevyužíváme to, co je, neboli „neinvestujeme“ do liturgie, nepodílíme se na spolutvoření prostoru pro budování nosného vztahu, dáváme tím i příležitost k růstu extrémismu. Lidé, kteří chtějí žít hluboký život a neví, jak na to, a nemají ve svém okolí oporu, nechají se strhnout stylem, který jim to v podstatě řekne bod po bodu. A oni se toho pak celkem logicky drží jak klíšťata a nepřipouští jinou možnost, protože by se jim jinak jejich svět rozsypal. Rostou pak zbytečná napětí mezi různými přístupy k liturgii a duchovnímu životu vůbec. A to se dotýká i naší farnosti. Možná na tom máme nějaký podíl, že i z našeho společenství lidi odešli třeba k tradicionalistům. Přitom tzv. Tridentská mše má v sobě taky ohromné bohatství! A mohli bychom si navzájem moc pomoct. Ale to časté nepřijetí druhého přístupu, to mě moc bolí, to tvoří mnohdy něco až zlého.

 

Co pro Tebe znamená být katolíkem v Čechách roku 2019?

Těžká otázka. Ale asi navážu na předchozí: katolík v tomto čase nemůže mít klapky na očích. Od požehnaného 2. vatikánského koncilu, což už je víc než 50 let, z oficiálních míst církve zní výzva: vnímejte svět, vnímejte jeho skutečné potřeby, vnímejte jeho hodnoty!!!, často v tom, kde by je křesťani ještě před sto lety vůbec nehledali. Hodnotu má přece život sám, hodnotu má každý člověk, hodnotu má každé hledání pravdy… To všechno a mnohé další říkal Ježíš před tisíciletími! Hledejte hodnoty v těch stylech (třeba i ve stylech muziky ????), které vám ne úplně přirozeně sednou. Mějte úctu a nechte ji sytit Boží úctou k sobě. Ta je tak velká, že nám to zatím vůbec nebo jen trochu dochází! Bůh stvořil nádherný svět a nádherného člověka, my – já Mu tuto nádhernost neustále mrším (pardon), především samu sebe křivím, a On – Svrchovaný a Nejnádhernější má ke mně „mršině“ úctu! Svět nemůže žít v pokoji, ztratí-li úctu. A kde ji mají lidé brát bez Boha, když mají často od mala tak těžké zkušenosti??

 
Jak vnímáš Boží vedení ve svém životě?

Mě „mršinu“ miluje. (Promiň, jdou mi slzy do očí.) A má ke mně úctu. Takhle především vnímám Jeho vedení. Projevuje to vždy a všude, ať jdu proudem řeky či ohněm, jak píše Izaiáš, přestože se tam nejde zrovna snadno. Jeho vedení nás totiž nerozmazluje.

Už společně s VáclavemThomas Merton napsal něco ve smyslu, že Bůh nám nikdy nedá tolik znamení, abychom si byli stoprocentně jisti, kudy dál. Vždy nám nechá prostor, abychom se svobodně rozhodli. Jedinou jistotu, kterou máme, je ta, že má radost, máme-li úmysl Ho potěšit. Dovolím si doplnit ještě jednu jistotu: dokáže si vše použít k dobrému. I kdybych se tisíckrát spletla, pokud své kroky dávám do Jeho ruky, byť zpětně, znovu a znovu si vše dokáže použít k dobrému. To nás samozřejmě neopravňuje k tomu, abychom si nedali práci s hledáním. Ale to už je celkem pochopitelné, že? Člověka, který chce milovat, něco takového ani nenapadne.

Když jsem někdy v dospívání začala brát Boha vážně, byla jsem přesvědčená, že nejpozději ve dvaceti nastoupím nějakou konkrétní cestu a tou půjdu až do smrti. A že to tak určitě Pán Bůh chce. Hlavně jsem měla představu, že musím najít tu vnější formu, do které se mám vměstnat, abych se Pánu Bohu líbila a prostě žila dobře. Co všechno jsem si musela projít, abych pochopila, že je to hodně jinak! Abych pochopila, že Bůh především nejvíc touží po tom, abychom byli s Ním a díky tomu se víc stávali sami sebou ze své podstaty. Tzv. duchovní růst má v podstatě opačný vývoj: ne že mě Jeho vedení tlačí do připravené formy, ale díky Jeho vedení nechávám to, co do mě vložil, ožívat, pročišťovat, ořezávat od planých ratolestí, rozvíjet… Prostě být sama sebou, žít svobodu Božího dítěte a čím dál víc nést život, Boží život, protože mám žít z Ducha.

Zrovna letos mě zasáhlo kázání na sv. Prokopa, kdy kněz stručně proběhl různé formy, kterými Prokop prošel, a že jich nebylo málo! Manžel, otec, ženatý kněz, řeholní bratr, poustevník, opat… A důležité bylo, že ve všech vnějších formách se snažil žít naplno, především proto, že chtěl být s Ním. Zasáhlo mě to. Znám to totiž ze svého života též. Vnějších forem jsem prošla už víc. Proč? Proč mě Bůh takto vedl a vede? Asi tím chce něco říct. Co všechno, to nejspíš pochopím až na věčnosti. Ale určitě mě už teď při každé výrazné změně bezesporu očišťuje, protože těch bojů a těžkého hledání nebylo málo. Mám dvě základní jistoty: 1. Bůh má radost, když ty kroky chci dělat s Ním a mít Ho takto ráda. 2. Dokáže si vše použít k dobrému. Amen! ????

Pozdrav z Velehradu

Magdaléno, děkuji Ti, že sis našla čas zamyslet se nad mými otázkami a taky za všechnu práci, kterou v naší farnosti děláš. Za tu viditelnou na kůru, ve farní radě i za tu diskrétní při budování mezilidských vztahů a za Tvé přímluvné modlitby. Přeji Ti radost na novém úseku tvého putování po Božích cestách a ať Tě jeho požehnání provází.

Pavlína Bílková

Fchodoviny 10/2019

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30          

2024 Flyer

-------------------------------

kostelik+kcmt

Příprava na manželství 2023-24

Příprava na manželství 2023-24

plakát 2023-příprava-na-m-zind

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
Velikonoce
Velikonoce
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
Popeleční středa
Popeleční středa
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
František-zima
František-zima
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
KCMT z dronu
KCMT z dronu
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další