Pro mámu a její holčičku. Katka je (skoro celosvětově) proslulá tím, že jít na mši je pro ni strašná nuda a taky nemá ráda, když si maminka brnká na kytaru písničky o Bohu (protože jsou prý všechny stejné). Přesto mi to nedalo o asi po sto metrech chůze, když jsme došly před sportovní halu, Katce povídám: "Chceš prozradit tajemství?" - "Jo, jasně!" Katka na to. "Tohle je, Katynko, moje místo, kde se ráno cestou do školy vždycky ráda začnu modlit. Chceš si to vyzkoušet, když jdeme dneska samy dvě? Bylo by to tajemství pro maminku a její holčičku." - "Jo, mami, tak to mi ukaž." Tak jsem poděkovala za hezký východ slunce a poprosila o požehnání pro lidi, co bydlí okolo." Na druhý den jsem si předsevzala, že už Katku zanechám jejímu osudu a pomodlím se v duchu, jak jsem zvyklá, abych tu propagaci modlitby nepřepískla. Bylo úterní ráno, vyrazily jsme ve dvou z domova a před sportovní halou najednou Katka povídá: "A dneska se chci pomodlit za..." Můj ranní čas a prostor pro modlitbu asi začal patřit i do jejího života. Ve středu už s modlitbou sama nezačala, ale zato byl všude okolo čerstvě napadaný sníh, první sníh letošní zimy, natolik velká radost pro Katku, že jsem ji nalákala k děkovné modlitbě za sníh. A tak naše dobrodružství snad bude pokračovat. Tento týden už chodíme svou ranní trasu i s Josefem, který se stihl uzdravit. Ale je to správný chlapák, který se courá deset metrů za námi, hraje si na vojáka a mlátí klacky o zem, takže nám naši chvilku pro mámu a holčičku vlastně nenarušuje. A tak jsem se poučila, že nám adventní rýmičky přidělávají nejen starosti, ale i jedinečné radosti.