Při hledání a přemýšlením nad tím, jak letos budu slavit velikonoce, mně celkem nečekaně přišla na pomoc postava Marie Magdaleny, která se o velikonočním ránu setkává s Ježíšem. Hledá jeho mrtvé tělo, aby ho mohla nabalzamovat a je natolik soustředěná na tu známou podobu Ježíše, že ho skutečného a živého nepoznává, když k ní mluví a splete si ho se zahradníkem.
Zjistila jsem, že mě její zkušenost zve, abych přestala vnímat tyto velikonoce jen jako nouzové a přestala se snažit v tom najít toho svého „známého Ježíše“. Zve mně, abych je přijala jako pozvání k setkání s Ním v jiné podobě, než na jakou jsem byla zvyklá. Dalo mi to naději, že možná to proto mohou být velice jedinečné velikonoce: domácí slavení zeleného čtvrtku v nenápadných projevech lásky těm svým nejbližším, ve kterých někdy tak těžko vidím Ježíšovu tvář. Velkopáteční zavolání někomu osamělému a klanění se kříži v mém pokoji, možná s konkrétním zřeknutím se mých hříchů a chválou za dar jeho záchrany, přímluvnou modlitbou za umírající, kteří jako Ježíš na kříži trpí samotou. Sobotní očekávání a přijetí, že toho sama svou silou skutečně můžu málo a konečně velikonoční ráno, kdy Ježíš řekne moje jméno, a já zjistím, že má tvář, se kterou jsem se poprvé setkala právě o těchto velikonocích.
