Konec světa
Jasoň Hampl
Ježíš řekl svým učedníkům: V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou (Marek 13, 24-32). Lidé budou omdlévat hrůzou v očekávání toho, co ohrožuje obydlený svět (Lk 21, 26). A v druhém listu Petrově (3, 9-10) čteme: „Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, svět se vznítí a země se všemi lidskými díly bude strávena."
Ježíš nás však upozorňuje, že „O tom dni a o oné hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec sám" (Mk 13, 32). Přesto obdobné hrůzy, jak je líčí v Apokalypse svatý Jan, bývají interpretovány jako znamení přicházejícího konce. Verše 1 až 10 páté kapitoly jsou někdy považovány za náznak, že ke konci světa dojde za tisíc let. Slovo tisíc v řečtině vedlo k názvu chiliasmus pro očekávání brzkého konce světa. Ten se mezi lidem šířil zejména za válek a epidemií. Přitom ve Zjevení sv. Jana nejde o konec světa, ale zní tam prorocký hlas rozhořčený ze zlořádů své doby a povzbuzující ke konání dobra i nás.
Ačkoliv o konci světa opravdu nikdo nic neví, pokoušeli se jej mnozí datovat. První křesťané jej očekávali ještě za svého života (ale již okolo roku 150 sv. Justin Mučedník kritizuje chilialistické představy své doby). Velice rozšířený byl chiliasmus před koncem prvního tisíciletí (a vyskytoval se i před rokem 2000). Táborité očekávali konec světa v roce 1420. Oživení chiliasmu způsobila také reformace a třicetiletá válka.
I v moderní době bují obavy z brzkého konce světa, asi i vlivem katastrofických filmů. Populární bylo datum 21.12.2012, kdy končí Mayský kalendář. Konec světa v roce 2030 očekává známá ekologická aktivistka Greta Thunbergová. Chiliasmus se vyskytuje v charismatických kruzích nejrůznějších konfesí. Kupodivu jim nevadí nesplněná proroctví, prorokují dál, známé je to např. u Svědků Jehovových nebo u Adventistů sedmého dne. My katolíci bychom však měli věřit Kristovu výroku, že o onom dni ani hodině neví nikdo.
Ani věda, ač ta toho ví hodně.
Jednoho jarního odpoledne před 66 043 000 lety se přiřítila k Zemi šikmo od severovýchodu planetka o rozměru 10 km a narazila rychlostí 20 km/s do mělkého moře v oblasti dnešního Mexického zálivu. Měla kinetickou energii o gigantické velikosti 117 miliard kWh, což odpovídá celosvětové spotřebě elektřiny za 720 roků nebo 6600 milionům pum shozeným na Hirošimu. Planetka pronikla do hloubky 20 km a vymrštila vzhůru 18 bilionů tun materiálu. Do dnešních dnů zbyl po tomto nárazu kráter Chicxulub o průměru cca 180 km, postupně vyplněný sedimenty.
Pro Zemi měl uvedený náraz katastrofální důsledky. Vyhynulo 75 % rostlinných a živočišných druhů. Už při průniku planetky zemskou atmosférou vznikla tlaková vlna, která se šířila nadzvukovou rychlostí a spolu s větrem o rychlosti až 1000 km/h vyvrátila stromy a pozabíjela suchozemské živočichy až do vzdáleností kolem 1 800 kilometrů od místa dopadu.
V místě nárazu vznikl oblak plazmatu o teplotě přes 10 000 °C, a radiací zapálil všechny porosty do vzdálenosti až 1 500 kilometrů. Náraz také vyvolal zemětřesení s děsivou magnitudou přes 11 stupňů Richterovy škály.
Čtvrtina vymrštěného materiálu překonala 1. kosmickou rychlost a obíhá Zem. Menší část dokonce překonala 2. kosmickou rychlost a obíhá Slunce. Většina drobných těles se však vrátila zpět k povrchu Země. Průnikem nadzvukovou rychlostí do hustších vrstev atmosféry se tato tělíska zahřála až na cca 700 °C. Intenzivní „déšť“ takového žhavého materiálu dozníval až po třech dnech. Jím vyvolané infračervená záření zasáhlo celý povrch Země a na souších doslova usmažilo všechny mrtvé či ještě živé živočichy, pokud nebyli pod zemí či pod vodou. Jeho tepelné záření spolu s celosvětovými lesními požáry zahřálo přízemní vzduch na stovky stupňů Celsia. Další zkázu způsobily obrovské tsunami vyvolané jak přímým průnikem planetky vrstvami vody, tak přívalem vody do vzniklého kráteru i následnou zemětřesnou aktivitou. Výška tsunami přesahovala někde 100 m a podle počítačové simulace mohla být první vlna až 1,5 km vysoká.
Již po několika hodinách od dopadu nežil na celém povrchu souší jediný větší živočich. Než skončil první den třetihor, představovala dříve živoucí Země s velkou biodiverzitou po pouhých desítkách minut jeden gigantický hřbitov. Ale ani ti, kteří přežili pod zemí či pod vodou, neměli vyhráno. Museli následně čelit poklesu teploty až o 40 °C proti době před dopadem planetky. Sluneční svit byl totiž po dobu téměř tří let silně zeslaben prachem a popelem vymrštěným vysoko do atmosféry. Ta byla zamořená výpary jak od samotného nárazu, tak od zemětřesením vyvolané silné vulkanické aktivity, Obsahovala oxid siřičitý způsobující kyselé deště. Ty bránily obnově rostlin. Ani semena nemohla za daných podmínek řádně vyklíčit. Na druhé straně velký obsah oxidu uhličitého způsobený požáry podpořil pozdější fotosyntézu.
Proč k tomu došlo
Asteroid, který popsanou zkázu způsobil, pocházel zřejmě z hlavního pásu planetek na oběžné dráze mezi Marsem a Jupiterem. Tam se vyskytují tělesa velikosti od zrnek prachu až po planetku Ceres o průměru 975 km. Takových jako ta, která způsobila výše popsanou zkázu, je tam asi deset tisíc. Gravitačním působením jiných těles mohou změnit dráhu a dostat se ke Slunci blíž než Země a křížit její dráhu.
Některé narážejí do Země i v současnosti. Většina z nás pamatuje zprávu o asteroidu, který 15. února 2013 ráno vnikl do atmosféry v oblasti jižního Uralu a rozpadl se nad Čeljabinskem ve výšce 32 km. Měl průměr cca 16 metrů, rychlost 17,5 km/s a jeho energie odpovídala třicetinásobku hirošimské pumy. Tlaková vlna vyrazila okna tisíců budov až do vzdálenosti desítek km.
O něco menší byl Kamčatský meteoroid, který pronikl 18. prosince 2018 do atmosféry nad Beringovým mořem rychlostí cca 32 km/s. Měl průměr cca 10 m a energii odpovídající 173 000 tunám trinitrotoluenu (TNT). I když podle výpočtů má k dopadu těles této velikosti docházet jen třikrát za století, tak Kamčatský meteoroid dělí od toho Čeljabinského pouhých 6 let.
Známá je také dřívější Tunguská událost, kdy na Sibiř dopadl 30. června 1908 meteoroid o průměru asi 55 m. Jeho kinetická energie odpovídala 12 megatunám TNT, tedy 750 × víc než bomba svržená na Hirošimu. Tlaková vlna přelámala nebo vyvrátila 80 milionů stromů na ploše 2 150 km².
Naše možnosti
K uvedeným událostem došlo bez varování. V současnosti však již lze desetimetrové těleso odhalit s předstihem jednoho až dvou dnů před dopadem, případně změnit jeho dráhu. První experiment se změnou dráhy připravil americký Národní úřad pro letectví a vesmír. Šlo o náraz sondy DART o hmotnosti 610 kg do měsíčku Dimorphos obíhajícího 1 km vzdálenou planetku Didimos (to je řecké slovo pro dvojče; Dimorphos objevili v r. 2003 ondřejovští astronomové). Tne měsíček má velikost 170 m a hmotnost přes 5 milionů tun. Planetka Didimos má velikost 780 m a hmotnost 520 milionů tun. Sonda DART narazila na měsíček 26.9.2022 rychlostí 6,6 km/s ve vzdálenosti 10,6 milionů km od Země. Náraz snížil o 23,5 m/h rychlost oběhu 527 m/h (o 4,48 %).
Větší objekty protínající dráhu Země jsou v současnosti už systematicky sledovány a jejich dráhy vypočítávány, a to včetně velikosti rizika srážky se Zemí. Např. planetka Bennu o průměru 490 m by mohla narazit do Země v úterý 24. září 2182. Pravděpodobnější však je, že ji v těsné blízkosti mine.
Překvapením však může být přílet objektu z jiné hvězdné soustavy než z naší sluneční. Např. mezihvězdný asteroid Oumuamua o rozměrech 400 krát 35 m prolétl 9.9.2017 kolem Země ve vzdálenosti 24,2 milionů km rychlostí 87,71 km/s. Dva roky na to (28.12.2019) minula Zemi v bezpečné vzdálenosti mezihvězdná kometa Borisov o velikosti jádra 400 m, a to rychlostí 32,2 km/s. Ročně prolétne sluneční soustavou asi 7 mezihvězdných objektů, sice menších, ale přesto nebezpečných, neboť jejich dráhy nelze s potřebným předstihem vypočítat, natož změnit.
Závěr:
Lidstvo může zaniknout vícerými způsoby, ale nejpravděpodobnější a nejdůkladněji prostudovaný je náraz planetky do Země. Už dvakrát tak velká planetka, jako byla ta před 66 miliony let, by zničila téměř veškerý život na Zemi. Jak praví první kniha Mojžíšova (Gn 7, 4) „…vyhladím z tváře Země všechny bytosti, které jsem stvořil.“ Všechny lidské konflikty včetně jaderných válek jsou ve srovnání s dopadem takové planetky malicherné. Naše civilizace se přitom chová jako ten boháč z Lukášova evangelia (12: 19-20), který si pochvaloval: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. Ale Bůh mu řekl: Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“
Katechismus Katolické církve uvádí v odstavcích 1048 a 1049: Neznáme čas, kdy dospěje ke svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji. Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této Země.
