Při pohledu zvenčí to vypadá, že církve přesunuly pastoraci na internet, a „soutěží“ mezi sebou, co vše nabídnou – zajímavé podcasty, streamování bohoslužeb a kázání, meditace, zastavení nad Písmem… Technologičtí vizionáři zároveň už před lety předpovídali přesun náboženského života do online prostoru. Naplňuje se to nyní?
Michael Špilar: Tato situace mi spíš připomíná dobu prvotní církve a jejího pronásledování, 
kdy se křesťané nemohli scházet, a byli zahnáni do soukromí. Také dnes totiž svou víru žijeme v menších buňkách. Žít vztahy s Bohem a bližními na internetu jde jen do určité míry – technologie mohou tyto vztahy podpořit, aby trvaly a rostly, anebo naopak rozbořit, ale ne nahradit. Jako kněz proto zvažuji, jaké podněty jsou vhodné, a nesnažím se suplovat něco, co stejně přes média poskytnout nemohu. Náboženský život obecně se totiž nedá vést sólově – snad mimo povolání poustevníků, kteří jsou ve velmi specifickém a pro nás snad nepředstavitelném kontaktu s Bohem.
Hlavně pro starší lidi je současná situace velká rána, když nemohou dělat to, na co byli celý život zvyklí. Na druhou stranu pro mladou generaci už média dávno nejsou jen informačními kanály, ale živými prostory, ve kterých fungují.
František Čech: Já sám z internetu hodně čerpám a víra žitá v tomto prostoru mi přijde přirozená. Ale na druhou stranu sám potřebuji fyzické společenství. Také třeba kardinál Miloslav Vlk říkával, že církev nemůže fungovat jen na Facebooku apod.
M.Š: Sice jsem vyrostl ještě před digitálním boomem, ale jako technik telefonář jsem bytostně propojen s komunikačními vymoženostmi. (Už tenkrát nás učili moudře znát přínosy a limity telefonních hovorů, a tím jejich roli ve vztazích, super praktické). Tyto prostředky mají nicméně vždy sloužit člověku a k jeho všestrannému rozvoji. Jako lidé dnes často nedozráváme k tomu, abychom byli schopni např. pevných rodinných vztahů, protože se tyto dovednosti nestihneme naučit včas. Umíme ovládat techniku, ale chybí nám umění reálného vztahu.
Ukážu to na nedokonalém příkladu kavárny. Je to prostor, ale i prostředek – dojdu se tam najíst, ale i setkat s přáteli. Tyto dvě dimenze ale není dobré od sebe trvale oddělit, jen s oběma kavárna plní svůj plný účel. Virtuální kavárna ani konferenční místnost interpersonální setkání holt plně nenahradí. Nelze v nich vstoupit do toho nejhlubšího sdílení. Proto ani manželství nenahradíme jeho přesunem do virtuálna.
Bude církev podle vás po karanténě ještě někdy jako dřív? Najedeme do starých kolejí?
MŠ: Nynější situace nás silně konfrontuje se zákonictvím. Je velmi snadné činit věci jen proto, že by tak „měly být“, nebo se to tak „musí“. Uniká nám však jejich smysl. O tuto jistotu našich „musů“ jsme teď přišli. „Musím být v neděli v kostele.“ Ale ukazuje se, že nemusím, a vede mě to k otázce: „Proč jsem tam dříve chodíval? O co mi šlo? Žil jsem spíše vztah nebo zákon?“ V kostele mám přece být proto, že miluji a jsem milován. To je vztah!!!
Celá společnost je dnes zkoušená. Mnohdy chce něco vynutit zákonnými normami a postihy, protože je nemocná ve svém základu, tedy v kvalitních vztazích založených na opravdové lásce a ne na sobectví, manipulaci a diktátu. Po karanténě můžeme spadnout zpět do bezpečí, plochého způsobu života, nebo se z této zkušenosti poučit a začít hledat.
FČ: Myslím, že obecně jakékoliv vracení se zpět není dobré. Přenosy bohoslužeb frčely ve velkém už před tím. Není to ale tak trochu konzumní přístup k liturgii jako takové? Moje mamka i babička se na to rády dívají a já to určitě nezavrhuji. V některých farnostech už ale používají třeba konferenční místnosti ke společným modlitbám. Další výzvu vnímám v tom, aby se duchovní nebáli fungovat ve virtuálním prostoru a být více vidět.
Je tedy zkušenost církve v karanténě i dalším krokem k vyjasnění jejího úkolu ve světě?
MŠ: Víra není jen nějaký soukromý prostor, ale vztah žitý ve společenství s druhými, kteří míří stejným směrem. Záleží na vnitřní proměně směrem ke sdílení. O Kristu se mluví jako o Emmanueli – „Bohu s námi“. Bůh s námi „sdílí své božství“, protože stvořil člověka ke svému obrazu. Což je podstata i povolání.
Když toto vezmeme za své, naplníme poselství Druhého vatikánského koncilu – přestaneme být v tomto světě exoty a přineseme bytostný poklad evangelia. Bylo by to krásné! Všichni poslední tři papežové vybízeli svými postoji, abychom svou víru nežili zahnáni do ulity zákonictví, ale dovolili si stát i v nejistotě pevně.
FČ: Určitě je to velké docenění liturgické reformy, tedy aktivní účasti na mši sv. A byť jsem nezažil totalitu, tak polistopadová doba byla přece také časem výstupu z katakomb a některá očekávání pak byla naplněna a jiná ne. Doufám, že nadšení lidí tu zůstane, byť nebude samonosné a samospasitelné. Je to určitě šance, nad kterou je dobré přemýšlet a mít plán, co s vírou udělat poté, co skončí karanténa. A ne se jen těšit na to, s kým zajdu na pivo.
Změní se nějak role kněží a laiků? 
MŠ: Chodím teď mezi tu neohroženější skupinu, staříčky a stařenky, a potkávám v nich vzdělané teology života. Jsou nádherní!
Mezi mladými lidmi tuto vzdělanost „Teologie, Života a Vztahů“ vidím málo, přitom ale velkou touhu po tom všem. Pokud z karantény vyroste autentický evangelní model Ježíšovy církve, která má své kněze a laiky, ne jako protiklad, ale jako vzájemné doplnění a společné kvalifikované a kompetentní žití láskyplných vztahů, bude to skvělé. Kudy dál? To největší příkoří prožíváme ve velikonočním období, které směřuje k Letnicím. Možná letos konečně zažijeme to, co prvotní církev - vyvrcholení v seslání Ducha Svatého.
FČ: Myslím, že záleží, co konkrétní člověk chce. Kdo bral službu kněží dosud jen jako servis, konzumně, asi v tom bude pokračovat. Mě tahle situace přivedla k přemýšlení nad podstatou eucharistie a služebného kněžství. Mimo to jsem si zdokonalil dovednosti s mikrofonem, nahráváním audia a videa… Hlavně jsem si však uvědomil, že - byť jsem introvertní typ -, potřebuji farní společenství. Těším se, až se na výzvu „Pán s vámi“ ozve „i s Tebou“.
Tereza Zavadilová
