Pohřební obřad je starý jako lidstvo samo. Je známkou lidské kultury a téměř vždy vyjadřuje nějakou formu představy o posmrtném životě. Každá společnost tedy vypovídá o svém postoji k životu, k pietě a naději na budoucnost věčného života. Týká se to mnoha rozměrů: odpuštění, docenění, zdravá pieta, paměť rodiny, modlitba za zemřelého, přetržení vlivu zla atd...
Pohřeb je důležitý prvek loučení se s někým, kdo je nám blízký, na kom nám záleželo, komu záleželo na nás nebo všechno dohromady. Je důležitou součástí našeho života udělat jakousi pomyslnou pozitivní čáru za nějakým údobím, možná lépe nějak ho uzavřít a přitom ho nechat zpracované nikoli nezpracované žít v našem nitru. Loučení je výzvou pro pozůstalé uzavřít věci v sobě ne do tabu, ale jako součást naší pravdivé a ideně dořešené historie. Zpracované věci to znamená, že najednou ta skutečnost odchodu nemá přístup, k našemu srdci skrze nezpracovanou bolest či nezpracovanou křivdu, nedokonanou prosbu za odpuštění toho zemřelého, ale je vyřešena nakolik nakolik bylo možno. Velmi důležité je, abychom to co jsme si vzájemně učinili nešikovného či nepěkné ho, pokud jsme to nestihli ještě za života nyní odpustili aspoň z naší strany. A pokud jsme se nestihli omluvit tak i žádat o odpuštění i za hrob. Je to svým způsobem velmi důležitý proces dozrání a tak trochu poslední šance, či výzva věci alespoň uvnitř pravdivě nazvat, aby v celé rodině či mezi přáteli nezůstali jako strašák.