Na první pohled se od sebe lišíme jako den a noc. David je běloch a já černoch, on jezdí na motorce a chodí po barech, já jezdím v autě a chodím do kostela. On se vyjadřuje dost vulgárně, já zase raději mluvím slušně. I když jsme hodně rozdílní, jeden podstatný rys máme společný: Oba potřebujeme Ježíše Krista.
V poslední době David prožíval dost zlé časy. Přišel o práci, byl bez peněz a také bez zvláštních vyhlídek do budoucnosti. Protože vím, že „pravá víra“ umí postihnout i praktické potřeby lidí, pomohl jsem Davidovi sehnat prozatímní zaměstnání a pozval ho k sobě domů, aby se stravoval se členy mé rodiny. Tahle praktická opatření byla jistě dost důležitá, ale přesto jsem věděl, že Pán Bůh chce, abych naplnil tu největší Davidovu potřebu. Udělal jsem to jednou před domem. Řekl jsem mu, že být křesťanem je víc, než platit příspěvky do nějaké církve nebo občas zajít do kostela. Křesťanství, to je volba. Jde o to zvolit Toho, který i Davida tolik miloval, že neváhal zemřít za jeho hříchy.
Nemyslete si, že David se hned to odpoledne stal křesťanem. Nestal se jím vlastně dodnes, ale seznamuje se pomalu s vírou. Já jsem zasadil semínko a to semínko může pomocí modliteb a duchovní starostlivosti přinést ovoce.
My můžeme rozsévat, ale „jen Bůh je ten, který dává vzrůst.“(1Kor 3,7)
Kdo nezasil, nemůže se těšit na sklizeň.
Srov.: Deník mladých, roč.7, č.34, s.35.