spí někdy na jedno oko, věří v lásku větší než přikázání, v to žejsou utrpení, ale nejsou neštěstí, spíše poklekají před Bohem než před člověkem, nemilují krasořečné řeči o pravdě ani klimatizované svědomí, nedomnívají se, že by z jedné strany bylo všechno a z druhé nic, neustále spěchají milovat, nalézají samotu vzdalujíce se sobě a ne světu, jsou tak velmi přítomní, že je ani není vidět, nebojí se nové doby, která všechno převraví vzhůru nohama, nechtějí být stále utrápení sladkým způsobem jak na zbožných obrázcích, 
někdy se dokáží modlit, ale modlí se neustále, osobně by vzali na index nejednu dobrou knížku, aby ji uchránili před hloupým čtenářem, nenosí hodinky, proto aby věděli o kolik se mají zpozdit, mají sympatické vady a nepříjemné klady, bojí se hříchu jako lenošky s falešnou pružinou, domnívají se, že jenom pes je dobrý když je zlý, nemají a proto rozdávají, tak slabí, že hory přenášejí, dokáží žít a nedivit se odcházejícím, dokáží umírat a neodcházet.
Je možné o nich mnohem víc psát, ale nač. Drží se přátelství jak vrána vrány, poznají pozdní léto po modrém hořci, uslyší po paměti žluvu hvízdající před deštěm a baví je dokonce obyčejné houby.
