Milí farníci a čtenáři Fchodovin,
myslím si, že v měsíci, kdy si připomínáme svátek zamilových (sv. Valentýna), mohu psát o pohřbu. Vždyť Bůh sám z lásky k nám zemřel, abychom měli život. A nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele, jak říká sám Ježíš. (Jan 15,13)
Na začátku nového roku jsem byla na pohřbu. Kněz během promluvy moc pěkně hovořil o zesnulé. Hlavně mě (znovu) oslovilo, že v životě záleží jen na tom, kolik kdo dá lásky. To je vstupenka do nebe. Myslím, že si to máme častěji připomínat. Máme v sobě dost lásky k lidem ve svém okolí, na svém pracovišti i ve své rodině? Jak o nich uvažujeme? Mluvíme? Jsem ráda, že znám hodně lidí, kteří nejsou tradiční věřící, nechodí do kostela, ale žijí životem lásky. Rozdávají své srdce. A tak můžeme tvrdit, že kde je láska, tam je Bůh, neboť „Bůh je láska“. A „kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. …. Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (1 J 4,7 a další). Klasická otázka: kde brát sílu pro lásku? Ale přece víme, že „ne my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás…“ (1 J 4,10) Kéž i na našem pohřbu zazní slova o nás, která budou pravdivá, že jsme žili životem laskavého a milujícího člověka.
Katka